JUDr. Jan Havlíček, Ph.D.

Mgr. Jan Havlíček, právník

www.MEDARB.cz

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (ES) č. 593/2008
ze dne 17. června 2008
o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)
EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,
s ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství,
a zejména na čl. 61 písm. c) a čl. 67 odst. 5 druhou odrážku této
smlouvy,
s ohledem na návrh Komise,
s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního
výboru (1),
v souladu s postupem stanoveným v článku 251 Smlouvy (2),
vzhledem k těmto důvodům:
(1) Společenství si dalo za cíl udržet a rozvíjet prostor svobody,
bezpečnosti a práva. K postupnému vytvoření tohoto
prostoru má Společenství přijmout opatření týkající se
soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním
prvkem v míře nezbytné pro řádné fungování vnitřního
trhu.
(2) Podle čl. 65 písm. b) Smlouvy o ES mají tato opatření
zahrnovat opatření na podporu slučitelnosti kolizních
norem platných v členských státech a předpisů pro řešení
kompetenčních sporů.
(3) Na svém zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999
podpořila Evropská rada zásadu vzájemného uznávání
rozsudků a jiných rozhodnutí soudních orgánů jakožto
základ soudní spolupráce v občanských věcech a vyzvala
Radu a Komisi, aby přijaly program opatření k provádění
této zásady.
(4) Dne 30. listopadu 2000 přijala Rada společný program
Komise a Rady obsahující opatření k provádění zásady
vzájemného uznávání rozhodnutí v občanských a obchodních
věcech (3). Tento program určuje opatření týkající se
harmonizace kolizních norem usnadňující vzájemné uznávání
soudních rozhodnutí.
(5) Haagský program (4), přijatý Evropskou radou dne 5. listopadu
2004, vyzval k aktivnímu pokračování v práci na
kolizních normách v oblasti smluvních závazkových vztahů
(„Řím I“).
(6) Řádné fungování vnitřního trhu vyžaduje v zájmu zlepšení
předvídatelnosti výsledku sporů, jistoty ohledně rozhodného
práva a volného pohybu soudních rozhodnutí, aby
kolizní normy platné v členských státech určovaly stejný
právní řád bez ohledu na zemi soudu, u kterého byla žaloba
podána.
(7) Věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být
v souladu s nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne
22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu
soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (5)
(„Brusel I“) a nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES)
č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném
pro nesmluvní závazkové vztahy (Řím II) (6).
(8) Rodinné vztahy by měly zahrnovat vztahy mezi předky
a potomky, vztahy mezi manželi, jiné vztahy vzniklé
v důsledku manželství a příbuzenské vztahy v boční linii.
Odkaz v čl. 1 odst. 2 na vztahy s účinky srovnatelnými
s manželstvím a jinými rodinnými vztahy je třeba vykládat
v souladu s právem členského státu, jehož soud se sporem
zabývá.
(9) Závazkové vztahy vyplývající ze směnek cizích a vlastních,
šeků a jiných převoditelných cenných papírů by měly
zahrnovat také konosamenty v rozsahu, v jakém závazky
z těchto konosamentů vyplývají z jejich převoditelnosti.
(10) Na závazkové vztahy vyplývající z předsmluvního jednání
se vztahuje článek 12 nařízení (ES) č. 864/2007. Na takové
závazkové vztahy by se proto toto nařízení nemělo
vztahovat.
(11) Možnost svobodné volby, kterou mají smluvní strany při
výběru rozhodného práva, by měla být základem systému
kolizních norem v oblasti smluvních závazků.
(12) Dohoda stran o volbě jednoho či více soudů členského
státu za účelem rozhodování o sporech vzniklých ze
smlouvy by měla být jedním z hledisek, které by mělo být
zohledněno při rozhodování, zda volba práva s dostatečnou
určitostí vyplývá z ustanovení smlouvy.
(13) Toto nařízení nebrání smluvním stranám, aby do svých
smluv začlenily formou odkazu nestátní normy nebo
mezinárodní úmluvu.
L 177/6 CS Úřední věstník Evropské unie 4.7.2008
(1) Úř. věst. C 318, 23.12.2006, p. 56.
(2) Stanovisko Evropského parlamentu ze dne 29. listopadu 2007
(dosud nezveřejněné v Úředním věstníku) a rozhodnutí Rady ze dne
5. června 2008.
(3) Úř. věst. C 12, 15.1.2001, s. 1.
(4) Úř. věst. C 53, 3.3.2005, s. 1.
(5) Úř. věst. L 12, 16.1.2001, s. 1. Nařízení naposledy pozměněné
nařízením (ES) č. 1791/2006 (Úř. věst. L 363, 20.12.2006, s. 1).
(6) Úř. věst. L 199, 31.7.2007, s. 40.
(14) Pokud Společenství vhodným právním nástrojem přijme
normy smluvního závazkového práva, včetně standardních
smluvních podmínek, může takový nástroj stanovit, že
smluvním stranám je dovoleno tyto normy uplatňovat.
(15) Pokud byla volba práva provedena a všechny ostatní prvky
významné pro situaci se nacházejí v jiné zemi, než je ta,
jejíž právo bylo zvoleno, nemělo by být volbou práva
dotčeno použití těch ustanovení práva této jiné země, od
kterých se nelze smluvně odchýlit. Toto pravidlo by se mělo
uplatnit, ať již volba práva byla spojena s volbou soudu,
nebo nikoli. Vzhledem k tomu, že ve srovnání s čl. 3 odst. 3
Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové
vztahy (1) (Římská úmluva) z roku 1980 není zamýšlena
žádná zásadní změna, mělo by být znění tohoto nařízení
uvedeno do největšího možného souladu s článkem 14
nařízení (ES) č. 864/2007.
(16) Pro přispění k obecnému cíli tohoto nařízení, kterým je
právní jistota v evropském prostoru práva, by kolizní
normy měly vykazovat vysoký stupeň předvídatelnosti.
Soud by však měl mít možnost volného uvážení, aby určil
právo, které má k situaci nejužší vazbu.
(17) Co se týká rozhodného práva, nedojde-li k jeho volbě, měly
by být pojmy „poskytování služeb“ a „prodej zboží“
vykládány stejným způsobem jako při použití článku 5
nařízení (ES) č. 44/2001, pokud se na prodej zboží
a poskytování služeb vztahuje toto nařízení. Ačkoli jsou
franšízová smlouva a smlouva o distribuci svou povahou
smlouvami o službách, jsou předmětem zvláštních pravidel.
(18) Co se týká rozhodného práva, nedojde-li k jeho volbě, měly
by být za mnohostranné systémy považovány takové
systémy, v jejichž rámci probíhají obchody, jako jsou
regulované trhy a mnohostranné systémy obchodování
uvedené v článku 4 směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2004/39/ES ze dne 21. dubna 2004 o trzích
finančních nástrojů (2), bez ohledu na to, zda závisejí na
ústřední protistraně či nikoli.
(19) Pokud není volba práva provedena, mělo by být rozhodné
právo určeno v souladu s pravidlem stanoveným pro
zvláštní smluvní typ. Nelze-li smlouvu zařadit pod jeden ze
zvláštních smluvních typů nebo pokud její prvky spadají do
více než jednoho zvláštního smluvního typu, měla by se
řídit právem země, ve které má smluvní strana, která má
poskytnout plnění charakteristické pro smlouvu, své
obvyklé bydliště. V případě, že je smlouva složena
z množiny práv a povinností, které mohou být zařazeny
pod více než jeden zvláštní smluvní typ, mělo by být
určeno plnění charakteristické pro smlouvu, a to s ohledem
na její těžiště.
(20) Pokud má smlouva zjevně užší vazbu k jiné zemi, než je
země uvedená v čl. 4 odst. 1 nebo 2, měla by „úniková
doložka“ stanovit, že se má použít právo této jiné země. Při
určování takové země by mělo být zohledněno mimo jiné,
zda má dotčená smlouva velmi úzký vztah k jiné smlouvě
nebo smlouvám.
(21) Pokud není volba práva provedena a rozhodné právo nelze
určit ani na základě skutečnosti, že smlouvu lze zařadit pod
jeden ze zvláštních smluvních typů, ani jako právo země,
v níž má smluvní strana, která má poskytnout plnění
charakteristické pro smlouvu, své obvyklé bydliště, měla by
se smlouva řídit právem země, s níž je nejúžeji spojena. Při
určování takové země by mělo být zohledněno mimo jiné,
zda má dotčená smlouva velmi úzký vztah k jiné smlouvě
nebo smlouvám.
(22) Co se týká výkladu smluv o přepravě zboží, není s ohledem
na čl. 4 odst. 4 třetí větu Římské úmluvy zamýšlena žádná
podstatná změna. V důsledku toho by dopravní nájemní
(charterové) smlouvy a jiné smlouvy, jejichž hlavním
účelem je přeprava zboží, měly být považovány za smlouvy
o přepravě zboží. Pro účely tohoto nařízení se „odesílatelem“
rozumí každá osoba, která uzavře s přepravcem
smlouvu o dopravě, a „dopravcem“ se rozumí smluvní
strana, která se zaváže přepravit zboží, ať již přepravu sama
vykoná, či nikoli.
(23) Pokud jde o smlouvy uzavřené se stranami, které jsou
pokládány za slabší, je vhodné je chránit kolizními
normami, které jsou příznivější vůči jejich zájmům než
obecné normy.
(24) Obzvláště u spotřebitelských smluv by měla kolizní norma
umožnit snížit náklady na urovnání sporů, jež jsou často
nízké hodnoty, a zohlednit vývoj technologií umožňujících
prodej na dálku. Soulad s nařízením (ES) č. 44/2001
vyžaduje na jednu stranu, aby byl učiněn odkaz na pojem
„zaměřené činnosti“ jakožto podmínku pro použití normy
na ochranu spotřebitele a na druhou stranu, aby tento
pojem byl shodně vyložen v nařízení (ES) č. 44/2001
i v tomto nařízení, přičemž je třeba brát v úvahu, že
společné prohlášení Rady a Komise k článku 15 nařízení
(ES) č. 44/2001 stanoví, že „pro použití čl. 15 odst. 1
písm. c) nestačí, aby podnik zaměřil své činnosti na členský
stát, v němž má spotřebitel bydliště, nebo na více států,
mezi nimiž je i tento členský stát, je rovněž třeba, aby
smlouva předtím byla uzavřena v rámci těchto činností“.
Toto prohlášení rovněž uvádí, že „pouhá skutečnost, že
internetové stránky jsou přístupné, nepostačuje k tomu, aby
se použil článek 15, je rovněž třeba, aby tyto internetové
stránky vybízely k uzavírání smluv na dálku a aby předtím
skutečně byla nějaká smlouva jakýmikoli prostředky
4.7.2008 CS Úřední věstník Evropské unie L 177/7
(1) Úř. věst. C 334, 30.12.2005, s. 1.
(2) Úř. věst. L 145, 30.4.2004, s. 1. Směrnice naposledy pozměněná
směrnicí 2008/10/ES (Úř. věst. L 76, 19.3.2008, s. 33).
uzavřena na dálku. V tomto ohledu jazyk nebo použitá
měna na internetových stránkách nejsou podstatným
faktorem.“
(25) Spotřebitelé by měli být chráněni takovými předpisy země
jejich obvyklého bydliště, od kterých se nelze smluvně
odchýlit, za předpokladu, že spotřebitelská smlouva byla
uzavřena s obchodníkem, který provozuje svou podnikatelskou
nebo profesionální činnost v této konkrétní zemi.
Stejná ochrana by měla být zaručena, jestliže obchodník,
pokud neprovozuje svou podnikatelskou nebo profesionální
činnost v zemi, v níž má spotřebitel své obvyklé
bydliště, nějakým způsobem zaměřuje svou činnost na tuto
zemi nebo na několik zemí včetně této země a smlouva je
uzavřena jako výsledek této činnosti.
(26) Pro účely tohoto nařízení by se na finanční služby jako
např. služby v oblasti investic a činnosti a vedlejší služby
poskytované spotřebiteli obchodníkem, jak jsou uvedeny
v oddílech A a B přílohy I směrnice 2004/39/ES, a smlouvy
o prodeji podílů v subjektech kolektivního investování, ať
již se na ně vztahuje směrnice Rady 85/611/EHS ze dne
20. prosince 1985 o koordinaci právních a správních
předpisů týkajících se subjektů kolektivního investování do
převoditelných cenných papírů (SKIPCP) (1), či nikoli, měl
vztahovat článek 6 tohoto nařízení. Odkazuje-li se tedy na
podmínky emise nebo veřejné nabídky převoditelných
cenných papírů či na úpis a vyplácení podílů v subjektech
kolektivního investování, měl by tento odkaz zahrnovat
všechny aspekty, kterými jsou emitent či předkladatel
nabídky vůči spotřebiteli vázáni, s výjimkou aspektů
týkajících se poskytování takových finančních služeb.
(27) Z obecné kolizní normy pro spotřebitelské smlouvy by
měly být stanoveny různé výjimky. Podle jedné takové
výjimky by se obecná kolizní norma neměla týkat smluv,
jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitosti nebo
nájmy nemovitosti, pokud se tato smlouva netýká práva
k užívání nemovitosti na časový úsek ve smyslu směrnice
Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES ze dne 26. října
1994 o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým
aspektům smluv o nabytí práva k dočasnému užívání
nemovitostí (2).
(28) Je důležité zajistit, aby se na práva a povinnosti, které
představují finanční nástroj, nevztahovala obecná kolizní
norma týkající se spotřebitelských smluv, neboť by to
mohlo vést k uplatňování rozdílných právních řádů na
každý z emitovaných nástrojů, což by změnilo jejich
povahu a zabránilo, aby byly obchodovány a nabízeny
jakožto zastupitelné. Podobně, kdykoli jsou takové nástroje
emitovány či nabízeny, smluvní vztah mezi emitentem
nebo předkladatelem nabídky a spotřebitelem nemusí
podléhat povinnému uplatňování právního řádu země,
kde má spotřebitel obvyklé bydliště, neboť je třeba zajistit
jednotnost podmínek emise či nabídky. Stejný princip by
měl být použit s ohledem na mnohostranné systémy, na
které se vztahuje čl. 4 odst. 1 písm. h), přičemž by mělo být
zajištěno, že právní řád země, kde má spotřebitel obvyklé
bydliště, nebude kolidovat s pravidly použitelnými v případě
smluv uzavřených v rámci těchto systémů či s provozovatelem
těchto systémů.
(29) Pro účely tohoto nařízení by odkazy na práva a povinnosti,
které představují podmínky emise, veřejné nabídky nebo
nabídky převzetí převoditelných cenných papírů, a na úpis
a vyplácení podílů v subjektech kolektivního investování
měly zahrnovat podmínky, týkající se mimo jiné přidělování
cenných papírů či podílů, práv v případě, že
poptávka převyšuje upsané množství (over-subscription),
práv na odstoupení a podobných záležitostí v souvislosti
s nabídkou, jakož záležitostí uvedených v článcích 10, 11,
12 a 13, čímž by bylo zajištěno, že všechny příslušné
smluvní aspekty nabídky, kterými jsou emitent či předkladatel
nabídky vůči spotřebiteli vázáni, se řídí jediným
právem.
(30) Pro účely tohoto nařízení se „finančními nástroji“ a „převoditelnými
cennými papíry“ rozumí nástroje uvedené
v článku 4 směrnice 2004/39/ES.
(31) Nic v tomto nařízení by nemělo ovlivnit fungování
formálních dohod označených jako systém podle čl. 2
bodu a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/26/ES
ze dne 19. května 1998 o neodvolatelnosti zúčtování
v platebních systémech a v systémech vypořádání obchodů
s cennými papíry (3).
(32) Kvůli zvláštní povaze přepravních a pojistných smluv by
měla specifická ustanovení zajistit odpovídající úroveň
ochrany cestujících a pojistníků. Článek 6 by se tedy neměl
použít v kontextu těchto zvláštních smluv.
(33) Pokud pojistná smlouva, která nekryje velké riziko, kryje
více rizik, z nichž alespoň jedno se nachází v členském státě
a alespoň jedno se nachází ve třetí zemi, měla by se zvláštní
pravidla pro pojistné smlouvy v tomto nařízení vztahovat
pouze na riziko nebo rizika nacházející se v příslušném
členském státě nebo členských státech.
(34) Pravidlem o individuálních pracovních smlouvách by
nemělo být dotčeno použití imperativních ustanovení
země, do které je pracovník vyslán v souladu se směrnicí
96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků
v rámci poskytování služeb (4).
L 177/8 CS Úřední věstník Evropské unie 4.7.2008
(1) Úř. věst. L 375, 31.12.1985, s. 3. Směrnice naposledy pozměněná
směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/18/ES (Úř. věst. L 76,
19.3.2008, s. 42).
(2) Úř. věst. L 280, 29.10.1994, s. 83.
(3) Úř. věst. L 166, 11.6.1998, s. 45.
(4) Úř. věst. L 18, 21.1.1997, s. 1.
(35) Zaměstnanci by neměli být zbaveni ochrany, kterou jim
poskytují ustanovení, od nichž se nelze smluvně odchýlit
nebo od nichž se lze odchýlit pouze v jejich prospěch.
(36) Pokud jde o individuální pracovní smlouvy, mělo by se na
práci vykonanou v jiné zemi pohlížet jako na dočasnou,
pokud se má zaměstnanec po splnění svého úkolu
v zahraničí opět ujmout své práce v původní zemi.
Uzavření nové pracovní smlouvy s původním zaměstnavatelem
nebo se zaměstnavatelem ze stejné skupiny společností
jako původní zaměstnavatel by nemělo vylučovat, aby
zaměstnanec dočasně vykonával svou práci v jiné zemi.
(37) Z důvodu veřejného zájmu mohou soudy členských států
za výjimečných okolností použít výhradu veřejného
pořádku a imperativních ustanovení. Pojem „imperativní
ustanovení“ je třeba odlišit od výrazu „ustanovení, od nichž
se nelze smluvně odchýlit“ , a je třeba jej vymezit úžeji.
(38) V souvislosti s postoupením pohledávky by výraz „vztah“
měl vyjasnit, že se čl. 14 odst. 1 použije rovněž na
věcněprávní dopady postoupení mezi postupitelem
a postupníkem v právních řádech, ve kterých úprava těchto
otázek nespadá do závazkového práva. Výraz „vztah“ by
nicméně neměl být chápán jako jakýkoli vztah, který by
mohl existovat mezi postupitelem a postupníkem. Zejména
by neměl zahrnovat předběžné otázky, pokud jde o postoupení
pohledávky. Výraz by měl být jednoznačně omezen na
dopady, jež přímo souvisejí s daným postoupením.
(39) Z důvodu právní jistoty by mělo být jasně vymezeno
obvyklé bydliště, zejména v případě obchodních společností,
sdružení a jiných právnických osob. Narozdíl od
čl. 60 odst. 1nařízení (ES) č. 44/2001, který nabízí tři
kritéria, se musí kolizní norma omezit na jediné kritérium;
jinak by bylo pro smluvní strany nemožné, aby mohly určit
právo rozhodné pro jejich situaci.
(40) Je třeba zabránit stavu, kdy jsou kolizní normy rozptýleny
do více nástrojů a nejsou vzájemně v souladu. Toto nařízení
by však nemělo vylučovat možnost začlenit kolizní normy
pro smluvní závazkové vztahy do právních předpisů
Společenství týkající se zvláštních případů.
Tímto nařízením by nemělo být dotčeno používání jiných
nástrojů obsahujících ustanovení, jejichž účelem je přispět
k řádnému fungování vnitřního trhu, pokud nemohou být
použity ve spojení s právem určeným podle pravidel tohoto
nařízení. Uplatňování ustanovení rozhodného práva určeného
podle pravidel tohoto nařízení by nemělo omezovat
volný pohyb zboží a služeb, jak jej upravují akty
Společenství, například směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých
právních aspektech služeb informační společnosti, zejména
elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice
o elektronickém obchodu) (1).
(41) Dodržování mezinárodních závazků přijatých členskými
státy znamená, že by tímto nařízením neměly být dotčeny
mezinárodní úmluvy, jejichž smluvní stranou je jeden nebo
více členských států ke dni přijetí tohoto nařízení. S cílem
zlepšit přístupnost platných pravidel by Komise měla
v Úředním věstníku Evropské unie zveřejnit seznam příslušných
úmluv na základě informací poskytnutých členskými
státy.
(42) Komise předloží Evropskému parlamentu a Radě návrh
týkající se postupů a podmínek, podle nichž by členské
státy byly oprávněny v jednotlivých a výjimečných případech
vlastním jménem sjednávat a uzavírat dohody se
třetími zeměmi týkající se odvětvových oblastí a obsahující
ustanovení o právu rozhodném pro smluvní závazkové
vztahy.
(43) Jelikož cíle tohoto nařízení nemůže být uspokojivě
dosaženo na úrovni členských států, a proto jej může být
z důvodu rozsahu a účinků tohoto nařízení lépe dosaženo
na úrovni Společenství, může Společenství přijmout
opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou
v článku 5 Smlouvy. V souladu se zásadou proporcionality
stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení
rámec toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle.
(44) V souladu s článkem 3 Protokolu o postavení Spojeného
království a Irska připojeného ke Smlouvě o Evropské unii
a ke Smlouvě o založení Evropského společenství oznámilo
Irsko své přání účastnit se přijímání a používání tohoto
nařízení.
(45) V souladu s články 1 a 2 Protokolu o postavení Spojeného
království a Irska připojeného ke Smlouvě o Evropské unii
a ke Smlouvě o založení Evropského společenství a aniž je
dotčen článek 4 uvedeného protokolu se Spojené království
neúčastní přijímání tohoto nařízení a toto nařízení pro ně
není závazné ani použitelné.
(46) V souladu s články 1 a 2 Protokolu o postavení Dánska,
připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě
o založení Evropského společenství, se Dánsko neúčastní
přijímání tohoto nařízení a toto nařízení pro ně není
závazné ani použitelné.
4.7.2008 CS Úřední věstník Evropské unie L 177/9
(1) Úř. věst. L 178, 17.7.2000, s. 1.
PŘIJALY TOTO NAŘÍZENÍ:
KAPITOLA I
OBLAST PŮSOBNOSTI
Článek 1
Věcná působnost
1. Toto nařízení se vztahuje na smluvní závazkové vztahy
podle občanského a obchodního práva v případě kolize právních
řádů.
Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní či správní.
2. Toto nařízení se nevztahuje na:
a) otázky týkající se osobního stavu, způsobilosti fyzické
osoby k právům a právním úkonům, aniž je dotčen
článek 13;
b) závazky vyplývající z rodinných vztahů a ze vztahů
považovaných rozhodným právem za vztahy se srovnatelnými
účinky, včetně vyživovací povinnosti;
c) závazky vyplývající z majetkových vztahů mezi manželi
nebo mezi osobami ve vztazích považovaných rozhodným
právem za vztahy s účinkem srovnatelným s manželstvím,
a ze závětí a dědění;
d) závazkové vztahy vyplývající ze směnek cizích a vlastních,
šeků a jiných převoditelných cenných papírů v rozsahu,
v jakém závazky z těchto převoditelných cenných papírů
vyplývají z jejich převoditelnosti;
e) rozhodčí smlouvy a dohody o volbě soudu;
f) otázky upravené právem obchodních společností, sdružení
a jiných právnických osob, týkající se například vzniku,
zápisem nebo jinak, způsobilosti k právům a právním
úkonům, vnitřního uspořádání nebo rušení obchodních
společností, sdružení a jiných právnických osob, osobní
odpovědnosti vedoucích osob a členů za závazky obchodní
společnosti, sdružení nebo právnické osoby;
g) otázku, zda může zmocněnec zavazovat vůči třetí osobě
osobu, na jejíž účet tvrdí, že jedná, nebo zda může orgán
obchodní společnosti sdružení nebo právnické osoby tuto
obchodní společnost, sdružení nebo právnickou osobu
zavazovat vůči třetí osobě;
h) zakládání trustů a vztahy mezi zakladateli trustu, správci
trustu a oprávněnými osobami;
i) závazky vyplývající z předsmluvního jednání,
j) pojistné smlouvy vyplývající z činnosti prováděné jinými
organizacemi, než jsou organizace uvedené v článku 2
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/83/ES ze
dne 5. listopadu 2002 o životním pojištění (1), jejichž
předmětem je poskytovat dávky zaměstnancům nebo
osobám samostatně výdělečně činným, které patří k podniku
či skupině podniků nebo k obchodu či skupině
obchodů, v případě úmrtí nebo přežití nebo v případě
přerušení či omezení činnosti nebo v případě nemoci
související s prací nebo pracovním úrazem.
3. Toto nařízení se nevztahuje na dokazování a soudní řízení,
aniž je dotčen článek 18.
4. V tomto nařízení se „členským státem“ rozumějí všechny
členské státy, na které se vztahuje toto nařízení. V čl. 3 odst. 4
a článku 7 se však tímto pojmem rozumí všechny členské státy.
Článek 2
Univerzální použitelnost
Právo určené na základě tohoto nařízení se použije bez ohledu
na to, zda je právem některého z členských států, či nikoliv.
KAPITOLA II
JEDNOTNÁ PRAVIDLA
Článek 3
Volba práva
1. Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být
vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy
nebo okolností případu. Strany si mohou zvolit právo rozhodné
pro celou smlouvu nebo pouze pro její část.
2. Strany se mohou kdykoli dohodnout, že se smlouva bude
řídit jiným právem, než kterým se dosud řídila v důsledku
předchozí volby podle tohoto článku nebo na základě jiných
ustanovení tohoto nařízení. Žádná změna rozhodného práva
provedená po uzavření smlouvy se nedotýká její formální
platnosti podle článku 11 a ani se nepříznivě nedotýká práv
třetích osob.
3. V případě, že všechny ostatní prvky pro situaci významné se
v okamžiku volby nacházejí v jiné zemi než v zemi, jejíž právo
bylo zvoleno, není volbou práva, kterou strany učinily, dotčeno
použití ustanovení práva této jiné země, od nichž se nelze
smluvně odchýlit.
4. V případě, že se všechny ostatní prvky pro situaci významné
se v okamžiku volby nacházejí v jednom nebo více členských
L 177/10 CS Úřední věstník Evropské unie 4.7.2008
(1) Úř. věst. L 345, 19.12.2002, s. 1. Směrnice naposledy pozměněná
směrnicí 2008/19/ES (Úř. věst. L 76, 19.3.2008, s. 44).
státech, není volbou jiného rozhodného práva stranami, než je
právo členského státu, dotčeno použití těch ustanovení práva
Společenství, případně v podobě, v jaké je provedeno v členském
státě sídla soudu, od nichž se nelze smluvně odchýlit.
5. Existence a platnost souhlasu stran s volbou rozhodného
práva se určuje v souladu s články 10, 11 a 13.
Článek 4
Rozhodné právo při neexistenci volby práva
1. V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu
zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je
právo rozhodné pro následující smlouvy určeno takto:
a) smlouva o koupi zboží se řídí právem země, v níž má
prodávající obvyklé bydliště;
b) smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž
má poskytovatel služby obvyklé bydliště;
c) smlouva, jejímž předmětem je věcné právo k nemovitosti
nebo nájem nemovitosti, se řídí právem země, ve které se
nemovitost nachází;
d) bez ohledu na písmeno c) se nájem nemovitosti uzavřený
pro dočasné soukromé užívání na dobu nejvýše šesti po
sobě jdoucích měsíců řídí právem země, v níž má
pronajímatel obvyklé bydliště, pokud je nájemce fyzickou
osobou a pokud má své obvyklé bydliště ve stejné zemi;
e) franšízová smlouva se řídí právem země, v níž má osoba, jíž
je franšíza udělena, obvyklé bydliště;
f) smlouva o distribuci se řídí právem země, v níž má
distributor obvyklé bydliště;
g) smlouva o koupi zboží v dražbě se řídí právem země, v níž
se dražba koná, pokud takové místo lze určit;
h) smlouva uzavíraná v rámci mnohostranného systému, který
sdružuje nebo umožňuje sdružování početných zájmů
třetích osob na nákupu či prodeji finančních nástrojů, jak je
vymezeno v čl. 4 odst. 1 bodu 17 směrnice 2004/39/ES,
v souladu s pevně stanovenými pravidly a který je řízen
jednotným právem, se řídí tímto právem.
2. Pokud se na smlouvu nevztahuje odstavec 1 nebo pokud by
se na prvky smlouvy vztahovalo více než jedno z písmen a)
až h) odstavce 1, řídí se smlouva právem země, v níž má strana,
která je povinna poskytnout plnění charakteristické pro smlouvu,
své obvyklé bydliště.
3. Vyplývá-li ze všech okolností případu, že je smlouva zjevně
úžeji spojena s jinou zemí, než je země uvedená v odstavcích 1
nebo 2, použije se právo této jiné země.
4. Není-li možné určit rozhodné právo podle odstavce 1 nebo 2,
řídí se smlouva právem země, s níž je nejúžeji spojena.
Článek 5
Smlouvy o přepravě
1. V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu
o přepravě zboží zvoleno podle článku 3, je právem rozhodným
pro takové smlouvy právo země obvyklého bydliště dopravce za
předpokladu, že se místo převzetí nebo místo doručení nebo
obvyklé místo bydliště odesílatele nacházejí rovněž v této zemi.
Nejsou-li tyto požadavky splněny, použije se právo země, ve
které se na základě dohody smluvních stran nachází místo
doručení.
2. V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu
o přepravě cestujících zvoleno smluvními stranami podle
druhého pododstavce, je rozhodným právem právo země
obvyklého bydliště cestujícího za předpokladu, že se v této zemi
nachází rovněž místo odjezdu nebo místo určení. Nejsou-li tyto
požadavky splněny, použije se právo místa, ve kterém má
dopravce své obvyklé bydliště.
Za právo rozhodné pro smlouvu o přepravě cestujících si strany
mohou zvolit v souladu s článkem 3 pouze právo země, ve které:
a) má cestující své obvyklé bydliště nebo
b) má dopravce své obvyklé bydliště nebo
c) má dopravce místo své ústřední správy nebo
d) se nachází místo odjezdu nebo
e) se nachází místo určení.
3. Vyplývá-li ze všech okolností případu, že je smlouva,
nedošlo-li k volbě práva, zjevně úžeji spojena s jinou zemí, než
je země uvedená v odstavcích 1 nebo 2, použije se právo této jiné
země.
Článek 6
Spotřebitelské smlouvy
1. Aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou
osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo
podnikatelské činnosti (dále jen „spotřebitel“), s jinou osobou,
4.7.2008 CS Úřední věstník Evropské unie L 177/11
která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské
činnosti (dále jen „obchodník“), se řídí právem země, v níž má
spotřebitel obvyklé bydliště, pokud:
a) obchodník provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou
činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé
bydliště, nebo
b) se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo
na několik zemí včetně této země zaměřuje
a smlouva spadá do rozsahu této činnosti.
2. Bez ohledu na odstavec 1 si mohou strany zvolit v souladu
s článkem 3 právo rozhodné pro smlouvu, která splňuje
podmínky odstavce 1. V důsledku této volby však nesmí být
spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení
právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se
v případě neexistence volby práva na základě odstavce 1 jinak
použila.
3. Pokud nejsou splněny podmínky uvedené v odst. 1
písm. a) nebo b), určí se právo rozhodné pro smlouvu mezi
spotřebitelem a obchodníkem podle článků 3 a 4.
4. Odstavce 1 a 2 se nepoužijí pro tyto smlouvy:
a) smlouvy o poskytování služeb, mají-li být služby spotřebiteli
poskytnuty výlučně v zemi odlišné od země jeho
obvyklého bydliště;
b) přepravní smlouvu, která je odlišná od smlouvy týkající se
souborných služeb pro cesty ve smyslu směrnice Rady 90/
314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách
pro cesty, pobyty a zájezdy (1);
c) smlouvu, jejímž předmětem je věcné právo k nemovitosti
nebo nájem nemovitosti a která je odlišná od smlouvy,
jejímž předmětem je právo k užívání nemovitosti na časový
úsek ve smyslu směrnice 94/47/ES;
d) práva a povinnosti, které představují finanční nástroj,
a práva a povinnosti, které představují podmínky, jimiž se
řídí emise, veřejné nabídky či nabídky převzetí převoditelných
cenných papírů a úpis a vyplácení podílů
v subjektech kolektivního investování, pokud se nejedná
o poskytování finanční služby;
e) smlouvu uzavřenou v rámci systému spadajícího do oblasti
působnosti čl. 4 odst. 1 písm. h).
Článek 7
Pojistné smlouvy
1. Tento článek se vztahuje na smlouvy uvedené v odstavci 2
bez ohledu na to, zda se kryté riziko nachází v členském státě,
a na všechny další pojistné smlouvy, které kryjí rizika nacházející
se na území členských států. Nevztahuje se na smlouvy
o zajištění.
2. Pojistná smlouva kryjící velké riziko podle definice uvedené
v čl. 5 písm. d) první směrnice Rady 73/239/EHS ze dne
24. července 1973 o koordinaci právních a správních předpisů
týkajících se přístupu k činnosti v přímém pojištění jiném než
životním a jejího výkonu (2) se bude řídit právem, které si zvolí
strany v souladu s článkem 3 tohoto nařízení.
V míře, ve které nebylo právo rozhodné zvoleno stranami, se
pojistná smlouva řídí právem země, kde má pojistitel své obvyklé
bydliště. Vyplývá-li ze všech okolností případu, že smlouva je
zjevně úžeji spojena s jinou zemí, použije se právo této jiné
země.
3. V případě jiné pojistné smlouvy, než je smlouva podle
odstavce 2, mohou v souladu s článkem 3 strany zvolit pouze
následující práva:
a) právo jakéhokoli členského státu, v němž se nachází riziko
v okamžiku uzavření smlouvy;
b) právo země, v níž má pojistník své obvyklé bydliště;
c) v případě životního pojištění právo členského státu, jehož je
pojistník státním příslušníkem;
d) v případě pojistných smluv kryjících rizika omezená na
události, k nimž došlo v jednom členském státě, a to
v jiném, než je členský stát, v němž se riziko nachází, právo
tohoto státu;
e) v případě pojistníka se smlouvou spadající pod tento
odstavec, který provozuje profesionální nebo podnikatelskou
činnost nebo vykonává svobodné povolání a pojistná
smlouva kryje dvě či více rizik vztahujících se k této
činnosti a nacházejících se v různých členských státech,
právo kteréhokoli z těchto členských států nebo právo
země, v níž má pojistník své obvyklé bydliště.
Pokud v případech uvedených v odstavcích a), b) nebo
e) poskytují uvedené členské státy větší míru volnosti při volbě
rozhodného práva pro pojistné smlouvy, mohou smluvní strany
této volnosti využít.
L 177/12 CS Úřední věstník Evropské unie 4.7.2008
(1) Úř. věst. L 158, 23.6.1990, s. 59.
(2) Úř. věst. L 228, 16.8.1973, s. 3. Směrnice naposledy pozměněná
směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2005/68/ES (Úř. věst.
L 323, 9.12.2005, s. 1).
V míře, ve které nebylo právo rozhodné zvoleno stranami podle
tohoto odstavce, se bude taková smlouva řídit právem členského
státu, v němž se riziko nachází v okamžiku uzavření smlouvy.
4. Na pojistné smlouvy, pro které členský stát ukládá povinnost
uzavřít pojištění se vztahují tato dodatečná pravidla:
a) povinnost uzavřít pojištění není splněna u pojistné smlouvy,
která není v souladu se zvláštními ustanoveními
týkajícími se daného pojištění platnými v členském státě,
který tuto povinnost ukládá. Pokud je právo členského
státu, ve kterém se nachází riziko, v rozporu s právem
členského státu, který ukládá povinnost uzavřít pojištění, je
rozhodným právem právo státu ukládajícího povinnost
uzavřít pojištění;
b) odchylně od odstavců 2 a 3 může členský stát stanovit, že
pojistná smlouva se bude řídit právem členského státu,
který ukládá povinnost uzavřít pojištění.
5. Pro účely odstavce 3 třetího pododstavce a odstavce 4,
v nichž smlouva kryje rizika nacházející se ve více než jednom
členském státě, považuje se smlouva za složenou z několika
smluv, z nichž se každá týká pouze jednoho členského státu.
6. Pro účely tohoto článku je země, v níž se riziko nachází,
určena podle čl. 2 písm. d) druhé směrnice Rady 88/357/EHS ze
dne 22. června 1988 o koordinaci právních a správních předpisů
týkajících se přímého pojištění jiného než životního, kterým se
stanoví opatření k usnadnění účinného výkonu volného pohybu
služeb (1) a v případě životního pojištění země, v níž se riziko
nachází, bude zemí závazku ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. g) směrnice
2002/83/ES.
Článek 8
Individuální pracovní smlouvy
1. Individuální pracovní smlouva se řídí právem zvoleným
stranami v souladu s článkem 3. Tato volba však nesmí
zaměstnance zbavit ochrany, kterou mu poskytují ustanovení,
od nichž se nelze smluvně odchýlit podle práva, které by
v případě neexistence volby bylo použito na základě odstavců 2,
3 a 4 tohoto článku.
2. V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro individuální
pracovní smlouvu zvoleno stranami, se smlouva řídí právem
země, v níž, případně z níž, zaměstnanec při plnění smlouvy
obvykle vykonává svoji práci. Za změnu země obvyklého výkonu
práce se nepovažuje, když zaměstnanec dočasně vykonává svou
práci v jiné zemi.
3. Nelze-li rozhodné právo na základě odstavce 2 určit, řídí se
smlouva právem země, v níž se nachází provozovna, která
zaměstnance zaměstnala.
4. Vyplývá-li z celkových okolností, že je smlouva úžeji spojena
s jinou zemí, než je země uvedená v odstavcích 2 nebo 3, použije
se právo této jiné země.
Článek 9
Imperativní ustanovení
1. Imperativní ustanovení jsou ustanovení, jejichž dodržování
je pro stát při ochraně jeho veřejných zájmů, jako např. jeho
politického, společenského a hospodářského uspořádání zásadní
do té míry, že se vyžaduje jejich použití na jakoukoli situaci, která
spadá do jejich oblasti působnosti, bez ohledu na právo, které by
se jinak na smlouvu podle tohoto nařízení použilo.
2. Tímto nařízením není v žádném případě dotčeno použití
imperativních ustanovení práva země soudu.
3. Rovněž lze použít imperativní ustanovení práva země, v níž
mají být nebo byly povinnosti vyplývající ze smlouvy splněny,
pokud tato imperativní ustanovení činí plnění smlouvy protiprávním.
Při rozhodování, zda mají být taková ustanovení
použita, je třeba vzít v úvahu jejich povahu a účel, jakož
i důsledky, které by mohly z jejich použití nebo nepoužití
vyplynout.
Článek 10
Souhlas stran a materiální platnost
1. Existence a platnost smlouvy nebo některého ustanovení
smlouvy se určuje podle práva, které by se na základě tohoto
nařízení použilo, kdyby byla smlouva nebo ustanovení smlouvy
platné.
2. Vyplývá-li však z okolností, že by nebylo přiměřené určovat
účinky chování strany podle práva uvedeného v odstavci 1, může
se strana za účelem zjištění, že neprojevila souhlas, odvolat na
právo země, v níž se nachází její obvyklé bydliště.
Článek 11
Formální platnost
1. Smlouva uzavřená mezi osobami, které se nacházejí, nebo
jejichž zmocněnci se nacházejí v okamžiku uzavření smlouvy
4.7.2008 CS Úřední věstník Evropské unie L 177/13
(1) Úř. věst. L 172, 4.7.1988, s. 1. Směrnice naposledy pozměněná
směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2005/14/ES (Úř. věst.
L 149, 11.6.2005, s. 14).
v téže zemi, je formálně platná, splňuje-li formální náležitosti
práva, kterým se podle tohoto nařízení řídí nebo formální
náležitosti práva země, v níž byla uzavřena.
2. Smlouva uzavřená mezi osobami, které se nacházejí, nebo
jejichž zástupci se nacházejí v okamžiku uzavření smlouvy
v různých zemích, je formálně platná, splňuje-li formální
náležitosti podle práva, které se na ni použije podle tohoto
nařízení, nebo práva jedné ze zemí, v níž se nacházela jedna ze
smluvních stran nebo jejich zástupce v okamžiku uzavření
smlouvy, nebo práva jedné ze zemí, v níž měla k uvedenému
okamžiku jedna ze stran své obvyklé bydliště.
3. Jednostranný právní úkon, který se týká již uzavřené nebo
zamýšlené smlouvy, je formálně platný, splňuje-li formální
náležitosti podle práva, které se na smlouvu použije nebo které
by se na ni použilo podle tohoto nařízení, nebo práva země,
v níž byl tento úkon učiněn, nebo práva země, v níž osoba, která
jej provedla, měla v té době obvyklé bydliště.
4. Odstavce 1, 2 a 3 tohoto článku se nevztahují na smlouvy,
na které se vztahuje článek 6. Forma těchto smluv se řídí právem
země, kde má spotřebitel obvyklé bydliště.
5. Bez ohledu na odstavce 1 až 4 se na smlouvu, jejímž
předmětem je věcné právo k nemovitosti nebo nájem nemovitosti,
vztahují formální požadavky práva země, v níž se
nemovitost nachází, pokud se podle tohoto práva:
a) uvedená ustanovení použijí bez ohledu na zemi, v níž došlo
k uzavření smlouvy, a bez ohledu na právo, které je jinak
pro smlouvu rozhodné, a
b) od těchto ustanovení se nelze smluvně odchýlit.
Článek 12
Působnost práva rozhodného pro smlouvu
1. Právem rozhodným pro smlouvu se podle tohoto nařízení
řídí zejména:
a) výklad;
b) plnění závazků vyplývajících ze smlouvy;
c) důsledky úplného nebo částečného porušení těchto
závazků včetně stanovení škody, jsou-li stanoveny právem,
a to v rámci pravomocí přiznaných soudu příslušným
procesním právem;
d) různé způsoby zániku závazku, včetně promlčení a zániku
práv v důsledku uplynutí doby;
e) důsledky neplatnosti smlouvy.
2. Pokud jde o způsob plnění a opatření, jež musí věřitel učinit
v případě vadného plnění, bere se v úvahu právo země, v níž se
plnění uskutečňuje.
Článek 13
Nezpůsobilost
Ve smlouvě uzavřené mezi osobami, které se nacházejí v téže
zemi, se může fyzická osoba, která by byla způsobilá podle práva
této země, odvolat na svou nezpůsobilost vyplývající z práva jiné
země pouze tehdy, pokud druhá smluvní strana o této
nezpůsobilosti v době uzavření smlouvy věděla nebo o ní
nevěděla z nedbalosti.
Článek 14
Postoupení pohledávky a smluvní subrogace
1. Vztah mezi postupitelem a postupníkem při postoupení
pohledávky vůči jiné osobě („dlužník“), se řídí podle práva, které
se na základě tohoto nařízení použije na smlouvu mezi
postupitelem a postupníkem.
2. Právo, jímž se řídí postoupená pohledávka, určuje převoditelnost
pohledávky, vztah mezi postupníkem a dlužníkem,
podmínky, za kterých může být postoupení uplatněno vůči
dlužníkovi, a zprošťující účinek dlužníkova plnění.
3. Pojem postoupení v tomto článku zahrnuje přímé převody
pohledávek, převody pohledávek při zajištění závazku a zastavení
pohledávek nebo jiné způsoby zajištění pohledávek.
Článek 15
Zákonná subrogace
Má-li určitá osoba („věřitel“) smluvní pohledávku vůči jiné osobě
(„dlužníkovi“), a třetí osoba je povinna uspokojit věřitele nebo na
základě této povinnosti věřitele uspokojila, určuje právo, kterým
se řídí povinnost této třetí osoby, zda a v jakém rozsahu je třetí
osoba oprávněna uplatnit vůči dlužníkovi práva, která měl věřitel
vůči dlužníkovi podle práva rozhodného pro jejich vztah.
Článek 16
Společná odpovědnost
Uplatňuje-li věřitel pohledávku vůči více dlužníkům, kteří
odpovídají za uspokojení téže pohledávky, a jeden z dlužníků
již pohledávku zcela nebo zčásti uspokojil, řídí se regresní právo
tohoto dlužníka vůči ostatním spoludlužníkům za poskytnuté
L 177/14 CS Úřední věstník Evropské unie 4.7.2008
plnění právem, které se použije na závazkový vztah tohoto
dlužníka vůči věřiteli. Ostatní dlužníci mohou uplatnit námitky,
které měli vůči věřiteli v rozsahu, který připouští právo, jímž se
řídily jejich závazkové vztahy vůči věřiteli.
Článek 17
Započtení
Pokud se strany na právu na započtení nedohodly, řídí se
započtení právem rozhodným pro pohledávku, vůči které se
uplatňuje započtení.
Článek 18
Důkazní břemeno
1. Právo rozhodné pro smluvní závazkové vztahy podle tohoto
nařízení se použije v rozsahu, v jakém pro smluvní závazkové
vztahy obsahuje pravidla pro použití právních domněnek nebo
určení důkazního břemene.
2. Smlouva nebo jiný právní úkon může být prokázán
jakýmkoli důkazním prostředkem přípustným podle práva země,
v níž má soud sídlo, nebo některého z právních řádů uvedených
v článku 11, podle kterého je právní úkon formálně platný, za
předpokladu, že soud může tento důkaz provést.
KAPITOLA III
OSTATNÍ USTANOVENÍ
Článek 19
Obvyklé bydliště
1. Pro účely tohoto nařízení se za obvyklé bydliště obchodní
společnosti, sdružení nebo právnické osoby považuje místo jejich
ústřední správy.
Za obvyklé bydliště fyzické osoby, která jedná při výkonu své
podnikatelské činnosti, se považuje její hlavní místo podnikání.
2. Je-li smlouva uzavřena prostřednictvím pobočky, zastoupení
nebo jiné provozovny nebo pokud podle smlouvy musí být
plnění poskytnuto takovou pobočkou, zastoupením nebo provozovnou,
považuje se za obvyklé sídlo místo, ve kterém se
nachází pobočka, zastoupení nebo jiná provozovna.
3. Pro účely určování obvyklého bydliště je relevantním
časovým okamžikem doba uzavření smlouvy.
Článek 20
Vyloučení zpětného a dalšího odkazu
Použitím práva země určeným na základě tohoto nařízení se
rozumí použití právních norem platných v této zemi s výjimkou
jejích norem mezinárodního práva soukromého, nestanoví-li
toto nařízení jinak.
Článek 21
Veřejný pořádek místa soudu
Použití některého ustanovení práva kterékoli země určeného na
základě tohoto nařízení může být odmítnuto pouze v případě, že
by bylo zjevně neslučitelné s veřejným pořádkem místa soudu.
Článek 22
Státy s více právními systémy
1. Je-li některý stát složen z více územních jednotek, z nichž
každá má vlastní právní normy upravující smluvní závazkové
vztahy, považuje se pro účely určení rozhodného práva podle
tohoto nařízení každá územní jednotka za zemi.
2. Členský stát, v němž mají různé územní jednotky vlastní
právní normy upravující smluvní závazkové vztahy, není povinen
uplatňovat toto nařízení při kolizi výhradně mezi právními řády
těchto jednotek.
Článek 23
Vztah k ostatním ustanovením práva Společenství
S výjimkou článku 7 není tímto nařízením dotčeno použití
ustanovení práva Společenství, které ve zvláštních oblastech
stanoví kolizní normy pro smluvní závazkové vztahy.
Článek 24
Vztah k Římské úmluvě
1. Toto nařízení v členských státech nahrazuje Římskou
úmluvu kromě případů, kdy se jedná o území členských států,
která spadají do územní působnosti uvedené úmluvy a na která
se toto nařízení v souladu s článkem 299 Smlouvy nevztahuje.
2. V rozsahu, v jakém toto nařízení nahrazuje ustanovení
Římské úmluvy, se jakýkoli odkaz na tuto úmluvu považuje za
odkaz na toto nařízení.
Článek 25
Vztah ke stávajícím mezinárodním úmluvám
1. Tímto nařízením není dotčeno použití mezinárodních
úmluv, jejichž stranou je jeden nebo více členských států ke
dni přijetí tohoto nařízení a které stanoví kolizní normy pro
smluvní závazkové vztahy.
4.7.2008 CS Úřední věstník Evropské unie L 177/15
2. Toto nařízení se však použije mezi členskými státy
přednostně ve vztahu k úmluvám uzavřeným výlučně mezi
dvěma a více členskými státy v rozsahu, ve kterém se týkají
oblastí upravených tímto nařízením.
Článek 26
Seznam úmluv
1. Členské státy oznámí Komisi do 17. června 2009 seznam
úmluv uvedených v čl. 25 odst. 1. Po tomto dni oznámí členské
státy Komisi veškerá vypovězení zmíněných úmluv.
2. Komise zveřejní v Úředním věstníku Evropské unie do šesti
měsíců po obdržení oznámení uvedených v odstavci 1:
a) seznam úmluv podle odstavce 1;
b) a vypovězení uvedená v odstavci 1.
Článek 27
Přezkum
1. Komise do 17. června 2013 předloží Evropskému parlamentu,
Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru
zprávu o uplatňování tohoto nařízení. V případě potřeby ke
zprávě přiloží návrhy na jeho změny. Tato zpráva bude
zahrnovat:
a) studii o právu rozhodném pro pojistné smlouvy a hodnocení
dopadu ustanovení, která mají být případně zavedena,
a
b) hodnocení uplatňování článku 6, zejména ve vztahu
k soudržnosti právních předpisů Společenství v oblasti
ochrany spotřebitele.
2. Komise do 17. června 2010 předloží Evropskému parlamentu,
Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru
zprávu k otázce účinnosti postoupení pohledávky vůči třetím
stranám a přednosti postoupené pohledávky před právem jiné
osoby. V případě potřeby ke zprávě přiloží návrh na změnu
tohoto nařízení a hodnocení dopadu ustanovení, která mají být
zavedena.
Článek 28
Časová působnost
Toto nařízení se použije na smlouvy uzavřené po 17. prosinci
2009.
KAPITOLA IV
ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ
Článek 29
Vstup v platnost a použitelnost
Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení
v Úředním věstníku Evropské unie.
Toto nařízení se použije od 17. prosince 2009, s výjimkou
článku 26, jenž se použije od 17. června 2009.
Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech
v souladu se Smlouvou o založení Evropského společenství.
Ve Štrasburku dne 17. června 2008.
Za Evropský parlament
předseda
H.-G. PÖTTERING
Za Radu
předseda
J. LENARČIČ
L 177/16 CS Úřední věstník Evropské unie 4.7.2008