ARBITRABILITA
Autor:
Mgr. Jan Havlíček, právník
Masarykova univerzita
v Brně
Právnická fakulta
Katedra mezinárodního práva
Arbitrabilita
(seminární práce)
Zpracoval: Jan Havlíček
Datum
zadání práce: 26.03.2007
Datum odevzdání: 28.04.2007
OBSAH
strana
1. ÚVOD 3
2. ARBITRABILITA – ROZLIŠOVÁNÍ 4
3. MEZINÁRODNĚPRÁVNÍ OBJEKTIVNÍ ARBITRABILITA 4
4. ÚPRAVA V ČR 5
5. OCHRANA, RESP. NEUZNÁVÁNÍ 6
6. ZÁVĚR 7
7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 8
Příloha: Zákon o rozhodčím řízení
1. ÚVOD
Arbitrabilita je problematika týkající se rozhodčího řízení. Zaměřme v tomto smyslu na vztahy z oblasti mezinárodního obchodu, a sice na oblast právní úpravy soukromoprávní, jelikož rozhodčí řízení na poli práva veřejného není obsahem tohoto předmětu.
Zlehčíme-li problematiku řešení sporů, pak lze vyjít z trojího členění[1]. Spory můžeme řešit v případě prvém před obecnými soudy. Za soudy v tomto smyslu obecné budeme považovat soudy jednotlivých států. Soudní řízení, alespoň u nás, bývá často zdlouhavé a těžkopádné; v dnešní době rychlých změn a neustálých investičních příležitostí je nutné spory často o nemalé majetkové hodnoty řešit rychle.
Nabízí se tedy druhá z možností řešení případných sporů ze závazků, a sice tzv. alternativní způsob řešení[2]. Tento způsob řešení sporů má své opodstatnění v obchodním styku především pro jeho minimální náklady. Rozhodčí i soudní řízení představují zvýšené náklady na právní zastoupení a poplatky za projednání. Schválené dohody o smíru a podobné dokumenty, které budou výstupem právě takového řešení, lze také uplatnit jako titul pro výkon rozhodnutí (viz. § 274 c, d, e, i OSŘ). Jedinou a nejpodstatnější překážkou může být nevůle respektive nemožnost stran dojít k vzájemné dohodě.
Pak tedy může za určitých podmínek situace, kdy se spor řeší již zmiňovaným rozhodčím řízením, které je třetí možností řešení sporů. Rozhodčí řízení s pohledu dělení na vnitrostátní nebo mezinárodní není jednoznačné, nicméně jednoznačně lze vyložit příslušnost rozhodčího nálezu, který seřídí vždy místem vydání.
Rozhodování v těchto řízeních naplňuje derogují pravomoci státních orgánů na nestátní subjekty, v tomto případě na rozhodce. Výše jsem zmínil, že rozhodčí řízení lze připustit při splnění určitých obligatorních podmínek. Nehovořme o zákonné úpravě[3], která je u nás platná již od roku 1994. Předpokladem řízení je souhlas smluvních stran s řešením případných sporů ze závazků cestou rozhodčího řízení. Může však dojít k situaci, kdy právní řád vymezuje případy, ve kterých neodchází ke sporům soudním, ale řešení je přímo předloženo k posouzení rozhodčímu řízení. Hovoříme pak o obligatorním rozhodčím řízení[4]. V ostatních případech se jedná o řízení fakultativní.
Smluvní strany si také mohou smluvně upravit, že pouze některé spory budou součástí rozhodčího řízení, jiné z téhož kontraktu mohou nadále zůstat z rozhodování obecných soudů. Vždy tedy musíme posoudit, zda je přípustné řešit spor rozhodčím řízením – hovoříme o tzv. arbitrabilitě.
2. ARBITRABILIATA - ROZLIŠOVÁNÍ
Stojíme-li před problémem dělení arbitrability, můžeme k němu přistoupit z několika úhlů. Prvním z nich může být rozlišení, zda se jedná o problematiku práva procesního nebo hmotného.
Arbitrabilita z pohledu procesního je prvořadá, jelikož hodnocení problému dle norem práva hmotného je až předmětem meritorního rozhodování. V první řadě tedy posoudím, zda je věc příslušná k rozhodování rozhodci. To může také znamenat prostudovat smlouvu a zjistit zda vůbec obsahuje rozhodčí doložku nebo zda si takové ujednání strany kontraktu sjednali ve speciální dokumentu. Hovoříme-li o takovémto zkoumání předpokladů rozhodčího řízení, pak se jedná o arbitrabilitě v širším významu.
Ve významu užším uvádí některá literatura pouze hodnocení zda právní řád připouští řešení sporu způsobem arbitrárním.
Arbitrabilitu lze členit také na subjektivní a objektivní. Pokud právní řád vymezuje které spory lze řešit rozhodčím řízením, pak objektivně vymezuje arbitrabilitu případných sporů. Naproti tomu subjektivní arbitrabilita je ujednání smluvní ve formě rozhodčí doložky (jako součásti jakékoli smlouvy) nebo ujednaného vlastního (speciálního), tzv. rozhodčí smlouvy.
Snadněji řešitelný je vždy problém subjektivní arbitrability – smlouva byla sjednána či nikoli, a tím buďto je založeno příslušnost řešení sporu rozhodcem či nikoli.
Složitějším pohledem z mezinárodního práva je arbitrabilita objektivní, protože pokud je v právu vnitrostátním jednoduché stanovit, zda podle platného práva lze spor řešit rozhodcem, pak v právu mezinárodním otázka tak snadná není. Předpokladem správného určení objektivní přípustnosti řízení je stanovení, jakým právním řádem se posouzení arbitrability bude řídit.
3. MEZINÁRODNĚPRÁVNÍ OBJEKTIVNÍ ARBITRABILITA
Jak tomu je také v případě „běžného“ mezinárodního práva procesního, tak pokud jde o arbitráž, mámě několik možností nebo přístupů. Zde se však poznámkou vrátím k subjektivní arbitrabilitě a zmíním, že se jedná o smluvní ujednání. Bylo by tedy v zájmu stran i následnému zrychlení a zefektivnění řešení případných sporů, pokud by sjednali nejen přednost řešení sporu rozhodcem před řešením soudním, ale také konkrétního rozhodce nebo prorogovali, kterým právním řádem se bude řídit rozhodčí smlouva. Musím však uvést, že přípustnost arbitrárního řízení v dané musí být v právním řádu stanoveného dohodou vyjádřena[5]. Pokud jí odporuje, řídí se arbitrabilita níže uvedenými možnostmi.
Jsme však u problému, že tak strany sporu neučinily a je nutno stanovit, zda je spor možno řešit před arbitrem. Podobná jako lex fori v případě řešení soudní cestou je možnost použít lex arbitri. Jak již název (i znalost lex fori) napovídá, bude se spor řídit právem místa rozhodování sporu, tedy i rozhodování o přiznání práva na arbitráž se řídí právem, kde by k rozhodování došlo. Jde o řešení prejudiciální otázky.
Další možností je řídit se právním řádem státu, kde by mělo dojít k nucenému výkonu rozhodnutí. Bude se tedy jednat zejména o právo strany odpůrce (žalovaného), protože předem nelze s určitostí říci, která strana ve sporu bude úspěšnou. Některá literatura uvádí podle mého názoru nepřesně jako sídlo strany, která podlehla[6]. Dokud však není znám verdikt arbitráže není možné s určitostí označit podlehnuvší stranu, respektive právo státu podlehnuvší strany. Přikláněl bych se tedy k určení právního rámce dle práva strany odpůrce, je pro to více důvodů. Pokud se subjekt práva dovolává, pak zde existuje předpoklad, že oprávněně. Potvrzení oprávněnosti povede k výkonu rozhodnutí na majetku odpůrce, je tedy směrodatné jeho sídlo, popř. místo, kde se nachází větší část jeho majetku. To vše za účelem zefektivnění následných procesů je dobré presumovat v řízení prejudiciálním.
Lex causae hlavního závazku je další možností stanovení práva pro stanovení přípustnosti rozhodčího řízení. Již v úvodu práce jsem uvedl, že se tato bude týkat obchodních kontraktů, takže zde je víc než v ostatních případech vztah stránky procesní se závazkem. Stanovisko, jakým se bude řídit arbitrabilita právním řádem, je závislé na právním řádu, kterému se podřizuje kontrakt sám, a to ten hlavní závazkový vztah.
4. ÚPRAVA V ČR
Jak bychom tedy postupovali u nás dle práva českého. Základem pro posouzení arbitrability je zákon o rozhodčím řízení, který svým zněním nepřipouští možnost smluvního ujednání práva rozhodného pro určení arbitrability, přesto se stále domnívám, že by se jednalo o zjednodušení za určitých předpokladů. Pokud tedy je spor shledán atribtrabilním a jednání bude konáno v ČR, použije se pravidlo lex arbitri.
Průlomem však může v této oblasti pro některé případy být Evropská úmluva o mezinárodní arbitráži, která na základě čl. 10 Ústavy ČR má aplikační přednost před zákonem (v tomto případě zmíněné ustanovení o zákazu stanovení práva pro posouzení arbitrability) a ta připouští smluvního určení práva, pokud jsou subjekty rozhodčí smlouvy a současně v době uzavření smlouvy měli pobyt v odlišných, ale členských zemích účastných na Evropské úmluvě o mezinárodní arbitráži. Nevýhodou však může být, že soud následně může odmítnou uznání rozhodčí smlouvy, pokud podle práva vnitrostátního nelze připustit rozhodčí řízení ve věci.
O podmínkách, které jsou stanoveny v § 2 zákona o rozhodčím řízení, jsem se zmiňoval výše. Musejí být splněny kumulativně. Problematickou však shledávám onu, stanovující možnost uzavření smíru v dané kauze. První, nad čím jsem se zamyslel je vysoká míra subjektivního posouzené této otázky. Pokud strany nebyly schopny postupovat v souladu se smírným jednáním doposud a spor došel až k rozhodčímu řízení, pak si mohu jen stěží představit smír v dané věci. Asi podobný postoj budou zastávat obě strany, nebo minimálně jedna. Zákonná úprava z roku 1963 tuto podmínku neměla a platilo pouze splnění dalších dvou, také kumulativně. Nicméně o sporný bod méně. Některé zahraniční právní úpravy jsou v tomto smyslu ještě liberálnější a například švýcarská stanovuje pouze zákonnou podmínku majetkoprávního nároku.
5. OCHRANA, RESP. NEUZNÁVÁNÍ
Podobným způsobem jako v ČR řeší daný problém ve většině právních úprav. Proto bude vážnou otázkou, zda stanovit rozhodné právo smluvně či nikoli především ve smyslu budoucího uznání a výkonu rozhodčího nálezu. Je-li rozhodnuto v jiné zemi (a to i v rámci ES), český soud je následně požádán o uznání a výkon (jak víme, u uznání v rámci ES nelze příliš hovořit, jelikož je založen na principu automatičnosti), zřejmě nastane problém, jelikož druhá strana má k dispozici námitku neplatnosti platné rozhodčí smlouvy. O této závažné vadě právního úkonu hovoří § 31 zákona o rozhodčím řízení, v jeho důsledku může dojít k odepřením uznání respektive výkonu rozhodčího nálezu vydaného jiným státem českým soudem.
- ZÁVĚR
Rozhodčí řízení je velice oblíbené v mezinárodním obchodním styku nejen vzhledem ke své rychlosti, která představuje také úsporu finančních prostředků (bezpochyby má i mnoho jiných výhod, jako např. neveřejnost jednání, což může znamenat v určitých případech pro společnost téměř existenční otázku, atd.).
V této souvislosti je však nutno především zmínit snad nejvýznamnější důvod obliby rozhodčích řízení a tím je uznání a výkon vyjádřen v New Yorské úmluvě, kterou se zavázalo cca 150 smluvních států. Snad žádné smluvní ujednání (mezistátní) nestvrdilo tolik smluvních stran – vyjma Charty OSN.
Nearbitrabilita je jedním z důvodů pro odmítnutí výkonu, je tedy nutné soustředit se na veškeré otázky týkající se tohoto problému již při přípravě rozhodčí doložky a posoudit vždy všechny souvislosti dotýkající se problematiky arbitrability.
7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
KUČERA, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. vyd. Brno: Jan Šabata, DOPLNĚK, 2004. 458 s. ISBN 80-7239-167-4
ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním řízení. 1. vyd. ASPI Publishing, 2002. 219 s. ISBN 80-86395-41-3
ROZEHNAOVÁ, N. Mezinárodní právo obchodní, II část řešení sporů. 1. vyd. Brno: MU v Brně, 1996. 99 s. ISBN 80-210-1319-2
ROZEHNALOVÁ, N. GONSORČÍKOVÁ, M. Vybrané problémy mezinárodního práva soukromého a procesního – řešení sporů. 1. vyd. Brno: MU v Brně, 2004. 77 s. ISBN 80-210-3515-3
Kalenský in Mothejzíková, J., Steiner, V. a kol. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů s přílohami. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 1996
Pauknerová, M.
Rozhodčí řízení ve vztahu k zahraničí-otázky rozhodného práva. Právní rozhledy,
2003, č. 12
Evropská úmluva o mezinárodní arbitráži publikovaná pod č. 176/1964 Sb.
Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřená 10. 6. 1958 v New Yorku, publikovaná pod. č. 74/1959 Sb.
Zákon o rozhodčím řízení
[1] ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním i
vnitrostátním obchodním řízení. strana 10
[2] Alternativa vzhledem k řešení sporů cestou soudní nebo prostřednictvím rozhodčího řízení, blíže literatura viz. výše
[3] Seznam právních norem týkajících se problematiky arbitráží v příloze č. 1
[4] U nás se sním v poslední době nesetkáváme.
[5] Např.: § 2 zákona o rozhodčím řízení pro úpravu v ČR (podmínky: spor majetkový, pokud by nebyla sjednána rozhodčí smlouva spadal by do pravomoci českého soudu a ve sporu by bylo možno uzavřít smír. Naopak zákon přímo vylučuje rozhodčího řízení otázky související s výkonem rozhodnutí a konkurzem a vyrovnáním.
[6] ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním i vnitrostátním obchodním řízení. 1. vyd., str. 71