Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Katedra právní teorie

Lex mercatoria jako produkt nestátní právotvorby

(seminární práce)

Upozornění

Rád bych upozornil všechny piráty na mých stránkách, že veškerá díla jsou chráněna autorským právem, přičemž mnohé z prací jsou součástí IS MUNI, program "jako vejce vejci" je chopen je identifikovat. Práce lze používat jako vzor pro zpracování vlastní práce, popřípadě citovat podle zákona.

Vzor citace z těchto stránek:

HAVLÍČEK, J. Neverbální komunikace in Hajanovy osobní stránky. Uveřejněno 30.8.2007. Citováno:......... . https://hajan.estranky.cz

Zadavatel:  prof. JUDr. PhDr. Miloš Večeřa, CSc.

Zpracoval:  Jan Havlíček

UČO:  165883

Obsah:

Úvod  3

I. Historický exkurz lex mercatoria   4 

II. Moderní lex mercatoria   4

II. 1. Koncepce podle Parka 5

II. 2. Zdroje podle Střelce 5

III. Tvorba lex mercatoria  6

III. 1. Zdroj první – zvyklosti, obyčeje, praxe mezi stranami 6

III. 2. Obecné zásady právní 7

III. 3. Pravidla mezinárodních organizací 8

III. 4. Standardizované formy uzavírání smluv 8

IV. Shrnutí teoretické části  9

V. Rozbor judikatury týkající se vztahu právotvorby k rozhodčímu řízení  10

Závěr  12

Seznam zdrojů 14

Příloha č. 1 17 

Úvod

 Název práce napovídá, že se budeme zabývat především problematikou smluvních závazkových vztahů, speciálně v prostředí mezinárodního obchodu, které je typické mnohými zvláštnostmi odlišujícími jej od jiných oblastí práva.

Jedním ze specifik, jenž lze přiznat mezinárodnímu obchodu, je existence vlastního právního systému, který se nazývá „lex mercatoria“. Budeme-li se snažit pospat nestátní právní prostředky, musíme se značně oprostit od dnes běžného pojetí  práva, jako kodifikovaného právního řádu. Neobejdeme se bez značně vysokého stupně abstrakce, při snaze o pochopení a popsání vzniku, existence a aplikace něčeho tak „éterického“, jako se lex mercatoria může zdát. Existenci lex mercatoria však budeme považovat za jeden z axiomů této práce, protože máme řadu důvodů, s odkazem na prostudovanou literaturu, domnívat se, že není nutné odůvodňovat samu existenci, přestože pro některé právní teoretiky je stále nepřípustné přijmout praktické využívání lex mercatoria. Patříme-li mezi příznivce či odpůrce transnacionálního práva mezinárodního obchodu, je žádoucí seznámit se s jeho existencí, protože jeho využívání v rámci mezinárodních obchodních vztahů je realitou.

 Realitu, která je výše zmíněna, lze dovodit nejenom z doložek o volbě práva v mezinárodních smluvních vztazích[1], ale především z rozhodovací praxe mnohých rozhodčích institucí, které uznávají lex mercatoria a spory rozhodují s vyloučením národních právních řádů. Úvodem je taktéž nutno upozornit, že vzhledem k denacionalizaci a delokalizaci lex mercatoria je jeho aplikace přípustná výhradně v rámci rozhodčího řízení.

 Právo mezinárodních obchodníků je velmi blízké manažerům[2], obchodníkům, zaměstnancům obchodních firem, které se zabývají mezinárodním obchodem. Důvodem je skutečnost, že právě na půdě tohoto právního systému se cítí obchodníci, často právní laici, velmi jisti. Lex mercatoria totiž tito lidé sami vytvářejí, dynamicky jej dokáží měnit v závislosti na specifických podmínkách konkrétní obchodní transakce, mimo právní úpravu si dokáží operativně sjednávat nekonečná množství alternativ. Normativní právo není ve vší své dynamice schopno presumovat veškeré situace, jenž mohou nastat během složitých, často velmi komplikovaných transakcích.

I. Historický exkurs lex mercatoria

 Prof. Rozehnalová[3] vtipně připomíná, že prokázání první zmínky o zkoumaném jevu, je považováno za otázku maximálně prestižní. Historický kontext institutu tak nehmotného jako je lex mercatoria, nám však může pomoci lépe pochopit význam jeho dnešní existence, jeho rozvoje ve stále globalizovanějším světě, možnosti praktického využití v mezinárodně-obchodní praxi a mimo vztahy právní, bude možno porozumět možnostem, které lex mercatoria dává manažerům.

 Goldman[4] komparací lex mercatoria a římského ius gentia dochází k závěru, že právě v tomto právu lze nalézt základ; opírá své argumenty o vysokou adaptabilitu a velký dopad na reálné obchody, čemuž však vzápětí kontruje Rozehnalová, protože lex mercatoria vzniká spontánně mezi obchodníky a ius gentium bylo tvořeno „skrze římský stát“.

 Střelec[5] (podobně v této souvislosti také Rozehnalová6) pak ve své práci posouvá původ lex mercatoria na konec 11. století, přičemž bylo tvořeno výhradně obyčeji mezi obchodníky, mezi obchodníky z měst jako např.: Benátky, Janov apod. Jednalo-li se o obchodování mezi těmito městy navzájem či mezi ostatní státy a těmito městy, vždy bylo nutno brát v potaz obyčeje, které si mezi sebou jednotlivý obchodníci působící v těchto centrech zavedli.

II. Moderní lex mercatoria

 Moderní lex mercatoria lze definovat prostřednictví jeho zdrojů8 nebo koncepcí[6], respektive přístupů.

II. 1. Koncepce podle Parka

Park uvádí tři základní koncepce, které můžeme objevit ve vnímání odborné veřejnosti, protože jak říká: „Lex mercatoria seems to mean different things to different people“. Nejvíce preferovaný přístup považuje moderní lex mercatoria za autonomní právní řád, který je spontánně tvořen stranami zapojenými do mezinárodních ekonomických vztahů. Druhým přístupem je pojetí lex mercatoria coby souboru norem vhodných k řešení sporů, které jsou alternativou k národním právům.

Třetí koncepce není příliš vzdálena druhé, považuje lex mercatoria za doplněk národních právních řádů, jenž není ničím jiným, než postupným sjednocování obyčejů a ustáleného očekávání v mezinárodním obchodě. Smitthoff[7] zachází dokonce dále a tvrdí, že lex mercatoria lze považovat za: „a univerzal trade usage“, a ještě pouze v případě, že nebudeme schopni připustit existenci lex mercatoria jako systému práva.

II. 2. Zdroje podle Střelce

Střelec9 ve své práci definuje „nové“ lex mercatoria prostřednictvím zdrojů. Mezi zdroji na kterých se teoretici mezinárodního práva soukromého nejčastěji shodují jsou:

1. Mezinárodní obchodní zvyklosti, obyčeje
2. Mezinárodní právo veřejné
3. Unifikované právní úpravy jednotlivých oblastí mezinárodního obchodu
4. Obecně uznávané právní zásady
5. Pravidla mezinárodních organizací
6. Standardizované formy uzavírání smluv (formulářové smlouvy) a mezinárodní obchodní termíny
7. Rozhodčí nálezy

Výše uvedený výčet však určitě není konečný, ani si nekladl takový cíl. Musíme uvést, že podobný cíl je téměř nesplnitelný, vzhledem k povaze lex mercatoria, respektive jeho zdrojů. Z jednotlivých skupin zdrojů je zřejmé, že některé mohou přímo obchodníci vytvářet vetší měrou, na jiné mají vliv nepřímý. Větší pozornost budeme v rámci této práce věnovat těm zdrojům, kde mají manažeři vliv prokazatelně vyšší. Jedná se o mezinárodní obchodní zvyklosti a obyčeje, pravidla mezinárodních organizací (např.: různých obchodních komor apod.), formulářové smlouvy a rozhodčí nálezy. Zbývající oblasti však nepomineme zcela.

Samotná existence lex mercatoria je právní teorií tuzemskou i zahraniční opodstatňována extrémní specifičností obchodních vztahů s mezinárodním prkem. Pohled na lex mercatoria založený na přístupech podle Parka11 je odlišný od pojetí Střelce8 založeného na zdrojích. Není však pochyb o jejich prolínání, jehož míra je závislá na subjektivním vnímání autonomie transanacionálního práva mezinárodních obchodníků. Nelze však nikdy oddělit rozhodčí řízení od samotného lex mercatoria, neboť stejně jako představa běžného práva hmotného, které se projevuje při řešení sporů v příslušném právu procesním, je také lex mercatoria naplňováno při řešení sporů v rozhodčím řízení.

 III. Tvorba lex mercatoria

Připomene-li se výše popsané zdroje lex mercatoria podle Střelce9 (citovány v kapitole II. Moderní lex mercatoria), budeme respektovat postup aplikace právě dle zdrojů nadále v práci.

III. 1. Zdroj první – zvyklosti, obyčeje, praxe mezi stranami

Mezinárodní obchodníci  se přímo podílejí na tvorbě obchodních zvyklostí i obyčejů. V duchu článku 9, odst. 1 Vídeňské úmluvy o smlouvách o mezinárodní koupi zboží nelze opomenou ustanovení týkající se praxe, kterou si strany mezi sebou zavedly. Podíl obchodníka zde je neopomenutelný. Budeme-li rozlišovat výše pospané druhy spontánní právotvorby podle temporálních kritérií, pak obyčej můžeme vyhodnotit jako institut, který musí být nejustálenější dobou trvání. Zvyklost[9] nevykazuje podobně dlouhodobé existenci jako obyčej. Hovoříme-li o praxi, kterou si strany mezi sebou zavedly, pak je nutno považovat za směrodatný například počet opakování druhově totožných transakcí stejného druhu v rámci jednoho (či více) kontraktů mezi stejnými obchodními partnery. Podstatným tedy v tomto případě není aspekt temporální, ale právě určitý počet totožných úkonů, které lze považovat za zavedenou praxi.

Příklad:

Výrobce nábytku z České republiky dodává zboží do Běloruska (Česká republika i Bělorusko jsou signatáři Vídeňské úmluvy o mezinárodní koupi zboží, která se tedy na transakci vtahuje. Důvod, proč je Vídeňská úmluva součástí lex mercatoria obsahující ustanovení čl. 9 odst. 1, 2, uveden níže). Ve smlouvě je uvedeno: „…dodání zboří prodávajícím do 14 dnů ode dne doručení písemné objednávky prodávajícímu…“, dále pak: „…povinnost kupující převzít zboží ihned po dodání při vykládce z kamionu, na pozdější reklamace nebude brán zřetel…“

Mezi stranami proběhlo deset transakcí během dvou let dle smlouvy, vždy však dodavatel dodal zboží ne ve lhůtě 14 dnů, ale ve lhůtě 30 denní, načež kupující nikdy nic nenamítal. Podobně se tak dělo při vykládce, respektive reklama. V každé dodávce se objevilo několik kusů poškozených, tedy k reklamaci. Kupující však zboží nejprve uložil do skladu a po několika dnech (vždy do 14 dnů) zásilku zkontroloval a prodávajícímu vady vytknul. Prodávající nikdy nenamítal prodlení a zboží reklamoval. Dodávky č. 11 a 12 však nebyly uhrazeny kupujícím s odkazem na porušování smlouvy ze strany prodávající, který údajně pozdě dodává zboží….

Jedná se typickou praktiku zavedenou mezi stranami, není možno namítat prodlení, pokud mezi jednotlivými dodávkami byl dostatečný časový odstup, aby měl kupující možnost vytknout pozdní dodávky.

Přesto však z výše uvedeného příkladu vyplývá, že čas je limitujícím faktorem u obyčejů, zvyklostí i praktik, jeho relevanci je však nutno posoudit vždy s ohledem na konkrétní právní vztah.

 Mezi dalšími Střelcovými zdroji je uvedeno mezinárodní právo veřejné, které nelze v duchu této kapitoly považovat za výsledek tvorby práva přímo obchodníky.

III. 2. Obecné zásady právní

Obecně uznávané právní zásady, jako například pacta sunt servanda nebo vigilantibus iura skripta sunt atd. považujeme nikoli za výsledek spontánní tvorby práva obchodníky. Temporální aspekt v těchto případech překonává tisíciletí, jde o základní pilíře, na kterých je postaven systém fungování práva, jako garanta vztahů (obchodních, občanských atd.). Jsou zdrojem lex mercatoria, jako i kodifikovaných právních systémů, nikoli však výsledkem přípravného procesu, na kterém se bezprostředně podílejí mezinárodní obchodníci.

III. 3. Pravidla mezinárodních organizací

Pravidly mezinárodních organizací míní právní teorie kodifikované normy, které jsou připravovány v rámci obchodních komor, organizací mezinárodního obchodu a podobných organizací. Mezi velmi známé a velmi významné lze zařadit UNIDROIT[10] a jeho unifikovaná pravidla UPICC (překl. Zásady mezinárodních obchodních smluv). Neméně významnou měrou se na unifikaci obyčejů a zásad podílejí evropské organizace. Principy evropského smluvního práva PECL. Dále bychom mohli uvést na tomto místě aktivity Mezinárodní obchodní komory v Paříži, která již v roce 1936 kodifikovala a vydala INCOMTERMS[11]. Střelec však INCOTERMS řadí mezi předposlední zdroj lex mercatoria, a sice „mezinárodní obchodní termíny“[12].

Členové těchto komor a organizací jsou právě mezinárodní obchodníci, organizace zastávají výhradně jejich zájmy, je proto zřejmé, že účast manažerů na tvorbě pravidel mezinárodních organizací jako zdroje lex mercatoria je přímá. Můžeme hovořit o obchodnické právotvorbě.

III. 4. Standardizované formy uzavírání smluv

Standardizované formy uzavírání smluv[13] a mezinárodní obchodní termíny patří mezi další zdroj lex mercatoria, kde můžeme směle hovořit o možnostech managementu přímo tvořit transnacionální právo mezinárodních obchodníků. Mezi standardizované formy patří formuláře, respektive formulářové smlouvy, obchodní podmínky a příručky, neboli návody, které dnes známe pod pojmem guide. Formuláře jsou od jejich vzniku často připravovány mezinárodně-obchodními organizacemi nebo jsou produktem obchodníkovým. Osvědčují se zpočátku především v obchodech komoditních. 

Obchodní podmínky bývají, respektive musejí být připojovány ke smlouvě hlavní doložkou, která stanovuje, že se stávají nedílnou součástí této smlouvy, přičemž většinou bývají otištěny na zadní straně, což však není podmínkou. Budou-li samostatným dokumentem, pak je jejich postavení totožné, odkazuje-li na ně smlouva. Formuláře i obchodní podmínky považujeme za velmi konkrétní ve vztahu k jednotlivým obchodním transakcím, vhodné jsou pak zejména pro „jednodušší“ mezinárodní obchodní transakce. Naproti tomu guides , jsou připravovány pro velice složité, komplikované obchody[14], kdy není možno jednoznačně popsat konkrétní situace, jenž by mohly nastat během transakce. Guides jsou návodem, jak uzavírat jednotlivé dílčí smlouvy, upozorňují na problematické otázky, které by měly být konkretizovány mezi obchodníky atd.

Mezi zdroje lex mercatoria uvádí Střelec5 rozhodčí nálezy, což nechceme popírat, nicméně budou pro potřeby této práce zařazeny níže.

IV. Shrnutí teoretické části

Shrneme-li aplikační fázi lex mercatoria, která spočívá v jeho tvorbě, jedná se o zcela specifický projev procesu právotvorby, jenž neshledáváme v jiné oblasti než obchodní, respektive v oblasti práva mezinárodního obchodu. Doc. Marek[15] ve své knize hovoří o efektivnost funkcí práva s odkazem na přednášky prof. Hajna a rozvádí téma efektivnosti, jež je podmíněna mj. kvalitou právních norem, koordinovaností právních norem a stylem právních norem. V duchu těchto myšlenek můžeme hovořit o kvalitě lex mercatoria, které tvoří sami obchodníci, lze tedy předpokládat, že proces právotvorby nejvíce odráží potřeby obchodníků, reguluje vztahy způsobem reflektujícím realitu, a to téměř okamžitě, často bez zdlouhavých legislativních procedur.

Styl o kterém doc. Marek hovoří souvisí s „komunikativností“ právní normy, což lze chápat jako zdůraznění potřeby obecnému porozumění právní normy, pokud není možné obecné zjednodušení, pak přímý adresát by měl být schopen bez zdlouhavých analytických procedur pochopit smysl právní normy. Předpokladem pro existenci takových norem je především kvalita tvůrce práva, která se je dána značnou schopností empatie do normativního zachycení faktických skutečností, práv, právem chráněných zájmů a povinností.

Synergický efekt[16], tolik žádoucí v moderním managementu, odpovídá právotvorbě lex mercatoria. Není nutno, aby kteroukoli součást zdrojů transnacionálního práva mezinárodních obchodníků tvořila oborová právnická elita, je však naproti tomu žádoucí, aby norma maximálně odrážela potřeby právních závazkových vztahů mezinárodních obchodníků, k čemuž jim dává možnost tvorby vlastního, speciálního právního systému jedinečnou možnost.

Činnost právních odborníků je součástí tvorby práva a mohly bychom ji nazvat jako koordinační, kooperační a podpůrnou. Nelze si však představit tvorbu právní systému práva transnacionálních obchodníků bez elementárních znalostí práva, není to možné při kodifikaci vnitrostátních právních řádů, totéž platí i při tvorbě lex mercatoria. Důkazem nutnosti znalosti práva jsou také zdroje lex mercatoria vyjmenované v práci výše, mezi kterými nalézáme oblasti ryze právní, například unifikované oblasti jednotlivých oblastí, mezinárodní právo veřejné, základní právní zásady apod.

Manažeři sami jsou oprávněni a povinni tvořit jakési obecné pricnipy, respektive general principles of interantional trade law[17] (law merchant), které jsou v fázích aplikace limitující také pro užití vnitrostátních právních řádů. Přístup, který zastává Christina Buhring-Uhle29, je však limitován imperativními ustanoveními jednotlivých národních prvních řádů co do užití práva hmotného, jejich přístupem k rozhodčímu řízení, možnostem zrušení rozhodčích nálezů, možnostem rozhodování dle jiných pravidel a postupů než podle procesních norem tuzemské normotvoby.

V. Judikát týkající se nestátní právotvorby ve vztahu k rozhodčímu řízení

Poslední kapitolou této práce je rozbor judikátu týkajícího se dané problematiky. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem (možnost aplikace lex mercatoria výhradně před rozhodci) je judikatura velmi ojedinělá. Práce se zabývá problematikou lex mercatoria. Ať již paříme mezi zastánce této teorie nebo její odpůrce, nelze popřít zdroje5 lex mercatoria jako takové, protože jejich existenci popřít není možné. Axiomem právní vědy je existence principů, zásad, zvyklostí, odvětvových norem nestátního původu apod.

 Hovoříme- li výše o aplikaci lex mercatoria ve fázi tvorby práva, pak judikát, na který se hodláme zaměřit, se věnuje aplikaci ve fázi rozhodování sporů. Soudci obecných soudů totiž nalézají právo. Může se to tak jevit i v případě rozhodčího řízení, ale právě zde dospěl Ústavní soud ke stanovisku[18] odlišnému. Vzhledem k povaze rozhodčího řízení, které je do jisté míry denacializované (nemáme na mysli denacionalizaci v pravém slova smyslu, ale například možnost stanovení vlastních procesních pravidel, rozhodování ex aequo et bono, jako amiable compositeur nebo se objevují termíny contract sans loi), není rozhodce ani rozhodčí soud považován za orgán veřejné moci, který právo nalézá, ale je Ústavním soudem považován za subjekt čistě soukromoprávní.

 Smluvní strany, které svobodnou vůlí zbavili pravomoci obecné soudy a prorogovali pravomoc rozhodce spor rozhodnout, výsledkem pak budiž kvalifikovaná forma závazku. Zde je nutno podotknou, že právní řád dává tomuto závazku specifikou povahu tím, že je přímo vykonatelný; z pohledu mezinárodního práva soukromého, respektive mezinárodního obchodu je pak lépe spory řešit spory v mezinárodní obchodní arbitráži, jelikož uznání a výkon je upraven Newyorskou úmluvou[19], kterou ratifikovali více než 150 států a výkon je tedy daleko snazší než v případě soudních rozhodnutí. Soukromoprávní povaha vyplývající z rozhodnutí Ústavního soudu odpovídá činnosti rozhodce který: „nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran“. Tvoří-li závazky netypicky ve fázi rozhodovací, jedná se našeho pohledu o absolutní aplikaci principu smluvní svobody. Z pohledu lex mercatoria můžeme hovořit o tvorbě práva ve fázi rozhodovací, neboť rozhodčí nálezy (pouze významné rozhodčí nálezy, většinou vydané renomovanými rozhodčími institucemi) lze považovat za zdroje5 lex mercatoria. Zde tedy postoj Ústavního soudu zcela koresponduje s možností aplikace norem nestátního původu, jejich tvorby apod. Podobně se v tomto smyslu vyjádřil také Evropský soudní dvůr ve věci Nordsee Deutsche Hochseefoscherei v. Reederei Mond Hochseefischerei[20].

Jiná judikatura však umožňují toto „odstátnění“ pouze v mezích například občanského soudního řádu a jiných národních kogentních norem[21]. Důsledkem jsou pak přesuny rozhodčích řízení, jak uvádí Tomáš Sokol ve svém článku[22], například do Vídně, aby se strany vyhnuly možnosti přezkumu rozhodčích nálezů tuzemskými soudy.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu se týká také možnosti stran upravit si procesní pravidla vedení rozhodčího řízení, zejména pak otázky doručování, neboť může nastat problém, kdy strana, která ve sporu neuspěje, nepřebírá poštovní zásilky apod. Zde však nejvyšší soud stanovil obligatorní aplikaci občanského soudního řádu, pouze však v případech zahájení a skončení rozhodčího řízení, tedy především doručení rozhodčího náleze. Nejvyšší soud ponechává pravomoc stanovit vlastní procesní pravidla, včetně doručování, pouze v průběhu řízení, nikoli libovolně změnit § 28 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, nýbrž vykládat jej ve prostřednictvím analogie legis, respektive analogie iuris[23].

Závěr

Mnohé dílčí závěry byly uvedeny již výše práce, především pak v kapitole IV. Shrnutí teoretické části. Nelze však na závěr neuvést některé skutečnosti, ke kterým jsme se zkoumáním problému dobrali. Zejména se jedná o problematiku samotné existence práva lex mercatoria. Považujeme-li lex mercatoria jako právně-teoretický pojem, který má upozornit na specifika mezinárodní obchodní praxe a vyústit v akademickou debatu o zdrojích, pramenech, systému tohoto práva, pak nelze namítat nic proti jeho existenci.

 Větší výhrady budeme však nacházet, pokusíme-li se o praktické aplikaci lex mercatoria, především v doložkách volbě práva. Problematicky se především projeví v momentech praktické aplikace, neboť co persóna, to názor, co je obsahem lex mercatoria. Nemůže být tedy dostatečně, podle našeho názoru, právní jistota stran, což bude problematické při vzájemném plnění závazků, ale také po vzniku sporu v arbitráži, kdy není předem známo, jak se rozhodci postaví k takové volbě práva.

 Posledním problém bude v určitých právní řádech možnost odepření výkonu rozhodčího nálezu vydaného na základě takové volby nestáních právních prostředků. Obecně jsou praxí přijímány nálezy vydané podle zásad spravedlnosti, jako amiable compositeur, avšak rozhodcovská obec postupně ustupuje od možnosti aplikace lex mercatoria.

 V případě vhodnosti volby některého ze zdrojů lex mercatoria pospaných v této práci nebo jiného prostředku nestátní právotvroby můžeme pouze doporučit přesně konkretizovat, o jaké neprávní instituty se jedná, specifikovat zdroj ze kterého je lze čerpat apod. Právní jistota stran bude preventivně působit také v případě možného sporu a prostředí právního vakua by neprospěla ani jedné ze stran.

Seznam zdrojů:

Literatura

Zahraniční:

BUHRIGN-UHLE, Ch. Arbitration and Mediation in International Business. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International, 2006. 309 s. ISBN 90-411-2256-7

COVEY, S. R. MERRILL, A. R. MERRILL, R. R. First things first. New York: FREE PRESS. 2003, 373 s. ISBN 0-671-86441-6

DWIGHT, P. Commercial Dispute Resolution in Australia: some trends and misconceptions. Sydney: Baker&McKenzie, 1989. 35 s. ostatní údaje neuvedeny, zdroj: http://epublications.bond.edu.au/blr/voll/iss1/1

GAILLARD, E. Transnational Law: A Legal System or a Metod of Decision Making?

NELSON, N. Commercial Mediation in Europe. New York: CPR Interanational Institute for Conflict Prevention & Resolution,

PARK, W. W. Arbitration of interational business: studies in law and praktice. 1. vyd. Oxford: Oxford Univerzity Press, 2006. 663 s. ISBN 0-19-928690-6

TO, Ch. Dispute Resolution and Arbitration. zdroj: http://www.ipba.org.about/dispute.htm (Hong Kong International Arbitration Center - HKIAC

Tuzemská

BECK, G. Zakázaná rétorika. 30 manipulativních technik. 1 vyd. Praha: Grada, 266 s. ISBN 978-80-247-1743-2

BEDRNOVÁ, E. NOVÝ, I. Moc, vliv, autorita. 1. vyd. Praha: Management Press, 2001. 126 s. ISBN 80-7261-053-8

BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, 701 s. ISBN 80-7179-629-8

COVEY, S. R. MERRILL, A. R. MERRILL, R. R. Krok za krokem. 1. vyd. Praha: Votobia. 1996, s. 320. ISBN 80-7198-033-1

COVEY, S. R. 7 návyků skutečně efektivních lidí. 1. vyd. Praha: Management Press, 2006. 342 s. ISBN 80-7261-156-9

COVEY, S. R. 8. návyk. Od efektivnosti k výjimečnosti. 1. vyd. Praha: Management Press, 2005. 371 s. ISBN 80-7261-138-0

COVEY, S. R. Žijte 7 návyků: Buďte odvážní a změňte se. 1. vyd. Praha: Pragma, rok neuveden. 349 s. ISBN 80-7205-143-1

DRUCKER, P. F. Věk diskontinuity. 1. vyd. Praha: Management Press, 1994. 377 s. ISBN 80-85603-44-6

GROSS, S. F. Vztahová inteligence- Schopnost umění získat si lidi. 2. vyd. Praha: Management Press, 2003. 235 s. ISBN 80-7261-076-7

HARVÁNEK, J. a kol. Teorie práva. 2. vyd. Brno: MU v Brně, 2004. 342 s. ISBN 80-210-3509-9

KOHOUT, J. Rétorika. Umění mluvit a jednat s lidmi. 4. vyd. Praha: Management Press, 2005. 169 s. ISBN 80-7261-072-4

KUČERA, Z. Aktuální otázky mezinárodního práva soukromého. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998. 72 s. ISBN 80-7184-692-9

PAUL, V. Nejstarší památky mezinárodního práva. 1. vyd. Praha: Academia, 1996. 305 s. ISBN 80-200-0308-8

RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 765. ISBN 80-7179-873-8

ROZEHNALOVÁ, N. Jak řešit spory v mezinárodním obchodě. 1. vyd. Brno: MU v Brně, 1995. 44 s. ISBN 80-210-1120-3

ROZEHNALOVÁ, N. STŘELEC, K. SEHNÁLEK, D. VALDHANS, J. Mezinárodní obchodní transakce. 1. vyd. Brno: MU v Brně, 2004. 103 s. ISBN 80-210-3575-7

ROZEHNALOVÁ, N. Transnacionální právo mezinárodního obchodu. 1. vyd. Brno: MU v Brně. 1994, 205 s. ISBN 80-210-0855-5

ROZEHNALOVÁ, N. Mezinárodní právo obchodní. Část I. Obchodní transakce. 2. vydání. Brno: MU v Brně, 1997. s. 227. ISBN 80-210-1518-7

ROZEHNALOVÁ, N. Mezinárodní právo obchodní. II. díl. Řešení sporů. 2. vydání. Brno: MU v Brně. 1999, s. 181. ISBN 80-210-2041-5

SCHELLE, K. SCHELLEOVÁ, I. Alternativní způsoby řešení obchodních sporů. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing, 2006, 179 s. ISBN 80-239-8012-2

SCHELLE, K. SCHELLEOVÁ, I. Rozhodčí řízení. 1. vyd. Praha: EUROLEX Bohemia. 2002, 300 s. ISBN 80-86432-19-X

TOMAN, M. Intuitivní reklama. 1. vyd. Praha: Management Press, 2006. 250 s. ISBN 80-7261-139-9

TOMAN, M. Intuitivní marketing. 2. vyd. Praha: Management Press, 2007. 137 s. ISBN 978-80-7261-165-2

WAGNER, I. Management z pohledu všeobecného a celostního. 3. přepracované vyd. Brno: MU v Brně, 2004. s. 607. ISBN 80-210-3536-6

Internetové zdroje:

http://lexmercatoria.net

http://www.tldb.net

http://www.uncitral.org

http://www.unidroit.org

http://www.wipo.int

http://www.adr.org

http://www.arbitration-icca.org

Příloha č.: 1

IV. ÚS 174/02

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti O., spol. s r.o., zastoupené Mgr. O. P., advokátem, proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. Rsp 90/99,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 3. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. Rsp 90/99, kterým byla mj. zavázána zaplatit žalující straně A.M. C., s.r.o. se sídlem v Praze, částku 5,275.268,20 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka uvedla, že k ochraně svých práv vyčerpala všechny procesní prostředky, neboť možnost přezkoumat nález jinými rozhodci ve smyslu § 27 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v rozhodčí smlouvě nebyla dohodnuta. Z opatrnosti podala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 cit. zákona, nicméně je přesvědčena, že důvody ústavní stížnosti jsou jiné, než důvody pro zrušení rozhodčího nálezu uvedené v cit. ustanovení.

Stěžovatelka popsala průběh řízení před rozhodčím soudem, uplatňované nároky a argumentaci stran sporu. Vyjádřila přesvědčení, že napadené rozhodnutí rozhodčího soudu je zásahem orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), proti němuž nejsou další procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona přípustné (tudíž že se jedná o ústavní stížnost přípustnou), a tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a patrně i čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"). Je toho názoru, že napadené rozhodnutí postrádá relevantní skutková zjištění, nevyčerpalo předmět sporu a jeho závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, přičemž poukázala na judikaturu Ústavního soudu. Tím, že rozhodčí soud rozhodoval podle zásad spravedlnosti, namísto podle hmotného práva, zasáhl do jejího práva na soudní ochranu. Stěžovatelka dále obsáhle polemizovala (v části VI. odůvodnění stížnosti) se skutkovými zjištěními rozhodčího soudu a závěry z nich vyvozenými, přičemž dospěla mj. i k názoru, že právní závěry ohledně výše úroků z odůvodnění rozhodčího nálezu v žádné možné interpretaci nevyplývají.

Prof. JUDr. J. S., DrSc., předseda ve věci rozhodujícího rozhodčího senátu, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že je nekonzultoval s ostatními členy bývalého, ve věci rozhodujícího senátu, je projevem jeho osobních názorů a nelze je interpretovat jako stanovisko Rozhodčího soudu ve smyslu § 30 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Senát, který ve věci rozhodoval, byl ustanoven vůlí stran ad hoc a nelze jej ztotožňovat se senátem obecného soudu. Rozhodčí soud je soukromou osobou, která je soudem jen podle názvu, nepatří do soustavy soudů podle zákona o soudech a soudcích a není orgánem veřejné moci. Má povahu odborné organizace zprostředkovávající služby pro osoby, které chtějí, aby rozhodce jejich právní vztah vyjasnil a napevno postavil. Charakter rozhodčí činnosti je založený smlouvou delegující vůli stran a její výsledek je činností narovnávající ve smyslu § 585 obč.zák. Výsledek pak je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud, kterou mu svěřili. Rozhodčí nález nevydává rozhodčí soud, ale rozhodci. Je vynutitelný z důvodu vynutitelnosti závazku, který byl rozhodcem v zastoupení stran uzavřen. Z tohoto pohledu Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky není v řízení o ústavní stížnosti pasivně legitimován

O., spol. s r.o., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že zřizovatelé rozhodčího soudu, jehož rozhodčí nález je ústavní stížností napaden, tj. Hospodářská komora České republiky a Agrární komora České republiky, jsou sdruženími podnikatelů přijatých za jejich členy, a tudíž i orgány těchto komor, jako je rozhodčí soud, nutno považovat za soukromý subjekt, jež nemá atributy orgánu veřejné moci. Z toho důvodu má zato, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (§ 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), odmítnout, a to z následujících důvodů.

Pokud jde o námitku předsedy ve věci rozhodujícího rozhodčího senátu, týkající se přičitatelnosti rozhodčích nálezů Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, Ústavní soud je toho názoru, že rozhodčí nálezy vydávané rozhodčími senáty nebo jedinými rozhodci, jsou rozhodčími nálezy tohoto soudu, nikoliv jeho rozhodců jako soukromých osob. Tento závěr zjevně plyne ze znění ust. § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, dle něhož "Strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi ..., má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud ... .", stejně jako ze Statutu č. OV01/94 a Řádu č. OV02/94 Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, uveřejněných v č. 51/1994 Obchodního věstníku.

Dále se Ústavní soud zabýval otázkou, zda předmětný rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava"), resp. ve smyslu ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon"), přičemž dospěl k závěru, že Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky není orgánem veřejné moci, a tudíž ani jeho rozhodčí nálezy nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu cit. ustanovení Ústavy a zákona. Podle § 1 odst. 2 písm. b) Řádu rozhodčí soud rozhoduje spory, jestliže jeho pravomoc vyplývá pro daný spor z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami. V tomto směru jeho názor koresponduje s výše uvedenými tvrzeními předsedy rozhodčího senátu, že charakter rozhodčí činnosti je založený smlouvou delegující vůli stran a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i kdyby dospěl k jinému závěru o povaze rozhodčího nálezu, tedy že rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci, byl by nucen ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustnou odmítnout pro nevyčerpání prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona. V tomto směru poukazuje Ústavní soud na názor vyplývající z usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 460/01, které se otázce povahy rozhodčího nálezu z hlediska § 72 odst. 1 písm. a) zákona vyhnulo a odmítnutí postavilo pouze na samotném zjištění, že stěžovatel nevyčerpal veškeré procesní prostředky k ochraně svých práv, neboť na základě vlastního svobodného rozhodnutí nahradil pořad práva dohodou o respektování rozhodčího nálezu.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2002

JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj