Neverbální komunikace - úz
Autor:
JUDr. Jan Havlíček, advokát
Masarykova univerzita v Brně
Právnická fakulta
Katedra národního hospodářství
Upozornění
Rád bych upozornil všechny piráty na mých stránkách, že veškerá díla jsou chráněna autorským právem, přičemž mnohé z prací jsou součástí IS MUNI, program "jako vejce vejci" je chopen je identifikovat. Práce lze používat jako vzor pro zpracování vlastní práce, popřípadě citovat podle zákona.
Vzor citace z těchto stránek:
HAVLÍČEK, J. Neverbální komunikace in Hajanovy osobní stránky. Uveřejněno 30.8.2007. Citováno:......... . https://hajan.estranky.cz
Neverbální komunikace
(seminární práce)
Zpracoval: Jana Konečná, Jan Havlíček
Forma studia: CŽV
Datum zadání práce: 03.10.2005
Datum odevzdání: 07.11.2005
Zadavatel práce: „P“
OBSAH
strana
1. RESUMÉ 3
2. SEZNAM KLÍČOVÝCH SLOV 4
3. ÚVOD 5
4. NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE 6
4.1. Historický exkurz neverbální komunikace 6
5. NEVERBÁLNÍ SDĚLENÍ 8
5.1. Rozdělení 8
5.2. Celkový vzhled 8
5.3. Ovlivnitelné faktory 8
5.4. Neovlivnitelné faktory 9
5.5. Obličej 9
5.5.1. Mimika 9
5.5.2. Zrak 10
5.6. Tělo 11
5.6.1. Gesta 11
5.6.2. Ilustrátory 11
5.6.3. Afektivní projevy 12
5.6.4. Regulátory 12
5.6.5. Adaptéry 12
6. PROSTOROVÁ A TERITORIÁLNÍ KOMUNIKACE 12
6.1. Typy vzdáleností 13
6.1.1. Intimní vzdálenost 13
6.1.2. Osobní vzdálenost 13
6.1.3. Společenská vzdálenost 13
6.1.4. Veřejná vzdálenost 13
7. NEVRBÁLNÍ KOMUNIKCAE V PRAXI 14
7.1. Pedagog a student 14
7.2. Manažer 16
8. ZÁVĚR 14
9. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 15
1. RESUMÉ
Zvolili jsem pro naši seminární práci téma neverbální komunikace, jelikož máme dojem, že právě problematika tohoto druhu komunikace je podceňována, a to jak ve vzdělávacím procesu, tak i při rozvoji manažerských dovedností v praxi.
Naše práce je koncipována na straně jedné jako teoretický základ tématu nonverbální komunikace, na straně druhé se na praktickém příkladu snaží poukázat na praktické důsledky používání sdělení beze slov.
2. Slovník klíčových slov
Neverbální komunikace… …sdělování prostřednictvím pohybů těla a obličeje bez použití mluveného slova, či sloužící k jeho doplnění
Nonverbální komunikace… …totéž viz výše
Verbální komunikace… …sdělení prostřednictvím mluvení
Proxemická vzdálenost… …způsob využití prostoru
Mimika… …pohyby svalů v obličeji
Gesta… …pohyby těla sdělující samostatně určitá slova či fráze
3. ÚVOD
Komunikační dovednosti lze považovat za jednu z nejdůležitějších podmínek pro úspěchy v osobním životě, pro budování interpersonálních vztahů, pro úspěšné studium, pro úspěšné podnikání či kariéru v zaměstnání. Jednou ze součástí umění komunikace je neverbální myšlení.
Cílem práce je stručné představení základních vybraných prvků neverbální komunikace. Nonverbální komunikace vždy byla a lze předpokládat, že i v budoucnu bude významnou součástí procesu sociální interakce. Práce by měla přesvědčit čtenáře o nepostradatelnosti znalostí neverbální komunikace. Seznámit jej se základními pojmy a na konkrétních příkladech přiblížit možné problémy, vyplývající z neznalosti neverbální komunikace.
V mnohé literatuře týkající se komunikace obecně nenalezneme dostatečně akcentovánu komunikaci nonverbální. Domnívám se, že je to chyba, jelikož neverbální sdělení nelze považovat pouze za pohyby mimických svalů či gestikulaci. Jedná o komplexní vysílání signálů sledované osoby. Mnohdy nemusí ke komunikaci verbální vůbec dojít a může se stát, že druhou osobu odsoudíme. Pokud posléze nebudeme mít možnost slovní dělení zahájit, obraz sledované osoby se nezmění. Příklad: K neverbální komunikaci patří mimo jiné celkový vzhled. Pokud nás večer v temném parku osloví bezdomovec, který je špinavý, oblečen do roztrhaného oblečení, je z něj cítit alkohol, můžeme důvodně přepokládat, že jeho verbální sdělení pro nás nebude podstatné, jelikož sdělení neverbální nás nabádá ke zvětšení proxemické vzdálenosti vůči podobnému jedinci. Podle výzkumů lze přepokládat, že ve chvíli kdy se podobný jedinec za dané situace přiblíží, zvýší se náš krevní tlak, stoupne tepová frekvence a zrychlí krok. Zřejmě vůbec nedojde k slovní komunikaci.
Nedomnívám se, že tato práce bude sloužit jako návod pro bezdomovce, ale případů, kdy nás neverbální projev může odradit od vnímání či naslouchání sdělení druhé osoby je mnoho.
K dobrému zvládnutí komunikace je tedy velmi důležité seznámit se s problematikou neverbální komunikace.
4. NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE
4.1. Historický exkurz neverbální komunikace
Je prokázána existence neverbální komunikace se vznikem lidstva. Tedy pokud hovoříme o neslovním sdělení mezi jedinci lidského druhu; u zvířat samozřejmě funguje doposud a to především. Vycházíme – li z Darwinovy teorie evoluce, zachovalo si lidstvo neverbální komunikaci ze své „zvířecí“ minulosti. Význam této komunikace značně ztratil na významu s rozvojem slovního sdělení, které se u lidí rozvíjelo. Podstata neverbální komunikace však nemizí.
Jako v mnohých disciplínách se i v případě komunikace dostáváme do starého Řecka a Říma. Zde řečníci museli zvládnout dokonale oba prvky sdělení (neverbální i verbální) a jejich proslovy byly důmyslnou montáží obou prvků. Mnohokrát skladba vět byla podřízena gestům, pozici, mimice.
V této době začaly vznikat první teorie neverbální komunikace, první publikace, např.: Institutio oratoria, ve které se Markus Fabius Quintilianus zabývá právě kombinacemi řeči mluvené a nemluvené. Známe v té době již dělení slov, jako podstatná jména, přídavná jména atd., Quintilianus se pokusil nastínit uspořádání mluvení beze slov. Uvádí kategorie jako například míry, hojnost, čas… . Zůstalo však pouze u přání teoreticky rozdělit tuto část sdělení.
Neverbální komunikace byla dělena¹ nanejvýše prakticky. Kategorie byly dvě. Omnium hominum communis sermo (řeč všem lidem společná) a Oratorum communis sermo (řečníkům společná řeč). Římané do první skupiny řadili mluvení beze slov „kterým se domluvíš i s barbarem mluvícím nesrozumitelným jazykem“. Například zaťatá pěst znamenala bojuji (pugno), předpažená ruka se svěšenou dlaní představovala odměřený pozdrav (relervatione faluto), předpažená ruka a zvednutá dlaň znázorňuje požehnání (benediqo), i dnes známé podání ruky chápali jako akt usmíření (reconcilco). Kategorií v této skupině bylo 24.
Ve skupině druhé nalezneme stejný počet kategorií. Tato skupina neverbálních projevů pomáhala řečníku k vyjadřování, zjednávání si klidu apod. Například zvednutá ruka se vztyčeným palcem, ukazovákem a prostředníkem značila zjednávání si pozornosti (audientiam facit), napřažená ruka se vztyčeným ukazovákem a malíčkem představovala
¹ dělení dle: DEVITO, J. A. Základy mezilidské komunikace. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2001. 420 s. ISBN 80-7169-988-8
učinění výtky řečníkem (exprobrabit).
Mnohé z výrazů zpracovaných Římany se používají i dnes, význam některých je však částečně jiný. Dále v práci bude také zmíněn kulturní aspekt používání neverbálních projevů.
Jedním z historických pramenů podle kterých lze velice jednoduše zkoumat vyjadřovaní beze slov je bezpochyby výtvarné umění.
Další významnou postavou historie neverbální komunikace byl malíř Charles Lebrun, který působil coby vrchní správce uměleckých sbírek na dvoře krále Ludvíka XIV. Tento významný úředník nebyl spokojen s uměleckým znázorňováním mimických výrazů, a proto stanovil pravidla, jakže mají mimické projevy vyhlížet. Součástí jakési úřední vyhlášky bylo jeho dílo Direktivy pro pravé výrazy citů duše. Vlastní subjektivní názor povýšil na arbitra.
Rozvojem anatomie však byla jeho norma vnímána spíše negativně, bylo totiž dokázáno, že některé součásti výrazů nejsou reálné, tedy nemohou na lidské tváři nikdy vzniknout.
Uprostřed 19. století lékař Thedor Piderit začíná s velmi seriozním výzkumem změn v lidském obličeji. Jeho výzkum sledoval principy změn výrazu na základě změn chuti. Rozdělil obličej do čtyř mimických partií a ve svém díle schematicky znázornil 360 obličejových smysluplných výrazů.
Počátkem 20. století se o neverbální projev zajímal také psychiatr Sigmund Freud. Jeho teorie však nebyly komplexní, zabýval se především projevy prstů rukou bez verbálního projevu. Na jeho poznatky však navazovali další. Norbert Sherman se detailně zabýval rozporuplnými snímky novorozenců a jejich projevy zlosti a strachu při omezení pohybu či náhlé ztrátě opory. Tento proud byl velkým přínosem v poznání nonverbální komunikace. Na základě poznatků ověřuje teorii, že část neverbálních projevů má jedinec vrozených, avšak jejich podstatnější poddíl si osvojuje. Sociologické a klinické výzkumy druhé poloviny 20. století prokázaly, že jedinec je schopen mnohé neverbální projevy potlačit a naproti tomu si tréninkem osvojit určité žádoucí projevy. Důkazem toho je mimo jiné také komunikace mezi neslyšícími.
Dnes se již tedy nezabýváme pouze jednotlivými prvky z mozaiky neverbální komunikace, ale chápeme ji jako jednotnou disciplínu, která nám pomáhá být úspěšnými v komunikaci. Komunikace v managementu se také dozajista týká citát S. R. Coveyho, který říká: „Dej člověku rybu, a na den ho nasytíš; nauč ho, jak chytat ryby, a bude nasycen na celý život“.
5. Neverbální sdělení
Neverbální komunikace je komunikace beze slov. Probíhá prostřednictvím způsobů držení těla a jeho pohybů, výrazů obličeje, pohledů a pohybu očí, změn vzdáleností mezi subjekty komunikace, signálů ovládání prostoru, druhu oděvu a jeho barev, dotyků a dokonce i způsobem, jakým komunikující zachází s časem.
5.1. Rozdělení
Pro snadnější pochopení si neverbální sdělení rozdělme na několik kategorii dle vnímání. Teorií rozdělení je mnoho. Učiňme si tedy rozdělení vlastní, abychom mohli lépe pochopit fungování neverbální komunikace v praxi. Teorie této práce vnímá neverbální projevy ve třech základních rovinách. První a to velice významnou skupinou neverbálního projevu je celkový vzhled. Dále si tělo rozdělíme na dvě části, a sice obličej a tělo. Výše uvedené tři skupiny si posléze budeme dělit na podskupiny dle projevů beze slov.
5.2. Celkový vzhled
Celkový vzhled našeho těla nás do jisté míry determinuje pro druhého. Je tedy velice důležité zvládnutí pravidel etiky, estetiky a v neposlední řadě také módy, a to vše v rámci kulturního prostředí v němž se pohybujeme. Existují faktory ovlivnitelné a neovlivnitelné.
5.3. Ovlivnitelné faktory
Držení těla je jedním ze základních determinantů naší osoby. Postoj těla samotný a jeho umístění v prostoru je součástí tzv. prostorové a teritoriální komunikace. Úpravou postoje jsme schopni předznamenat naše sociální postavení. Lidé kteří udržují menší vzájemný odstup jsou stejného postavení zaujímají stejné postavení. Pokud stojíme rovně a současně se cíleně přiblížíme k druhé osobě, předznamenává to naši nadřazenou pozici. Vždy je totiž menší vzdálenost na kterou se smí přiblížit osoba podřízená k osobě nadřízené.
Příklad komunikace s bezdomovcem, který byl uveden v úvodu práce se mírně dotkl problematiky oděvu. Každá příležitost si žádá příslušné oblečení. Zobecníme – li výsledky mnohých výzkumů, můžeme prohlásit, že je lépe oblékat se konzervativně. Konzervativní oděv předznamenává vyšší sociální postavení.
5.4. Neovlivnitelné faktory
Výška naší postavy je zcela nepochybně složitě ovlivnitelná, nicméně pokud jsme vysocí může nám velice pomoci. Podle jedné teorie vnímání, člověk (dospělý), který je nucen při poslouchání hledět na vyprávějící vzhůru se nachází v přirozeně podřazeném postavení.
Podle mnohých sociologických studií jsou reálně lidé vyšší postavy preferováni před osobami menšího vzrůstu. Tento jev se vyskytuje jak například při volbách prezidenta, tak také při výběru z kandidátů na pracovní pozici.
Váha ve vztahu k výšce je v neovlivnitelných faktorech zařazena vzhledem k případům onemocnění způsobujících obezitu. Ve většině případů však lze poměr váhy a výšky regulovat vlastním přičiněním. Pokud tento poměr není v rovnováze, a to jakkoli, snižuje to šance na úspěch.
Pomineme – li, že naše tělo také předznamenává naši rasu, barvu pleti atd, je dalším determinantem celková přitažlivost. Atraktivní lidé požívají značných výhod v každé oblasti na kterou vzpomeneme. Dostávají lepší známky ve škole a partneři v osobním životě si jich více cení. Globální zkrácení vzdáleností umožnilo ale rozsáhlejší výzkumy a bylo prokázáno, že osoba atraktivní v jednom etniku je atraktivně vnímána i etniky ostatními, a to i těmi, kde se jejich příslušníci značně odlišují od příslušníků jiných kultur. Atraktivita není tedy věcí kulturní, ale univerzální.
5.5. Obličej
Obličej částečně souvisí i výše zmíněnou univerzální atraktivitou, v této kapitole však bude především osvětlena činnost mimická a zraková.
5.5.1. Mimika
Mimická komunikace především sděluje emoce. Zdá se, že v tomto jsou mimické stavy obličeje v porovnání se zbytkem těla jedinečné. Většina mimických sdělení obličeje je totiž univerzálně multikulturních, což již u ostatních projevů těla nelze říci. V dnešní době se mimika velice často využívá například v televizních reklamách, kde je schopen herec předvést uvolnění, strach apod., bez toho abychom k tomu dostali verbální komentář. Všeobecně známou oblastí výskytu mimického znázornění jsou tzv. smajlíky, používané v internetové či mobilní komunikaci. Těmito piktogramy jsme schopni beze slov sdělit naše pocity, a to dokonce bez osobního vizuálního kontaktu zúčastněných.
Mimickou komunikaci musíme vnímat v kulturním kontextu a kontextu obecně. Kulturní souvislosti jsou zřejmé. Obecný kontext byl předmětem zkoumání a vědci došli k závěru, že stejný obličej jsme schopni vnímat se zcela opačnými emocemi. Pokud se smějeme na smutného může to být chápáno jako výsměch či jako pokus změnit emotivní stav jedince k lepšímu.
5.5.2. Zrak
Zraková komunikace a komunikace prostřednictvím pohledů je vnímána na základě délky, směru a charakteru pohledu. Opět je nutno upozornit na rozdíly přijímané v rámci každé jedné kulturní pospolitosti a ve vztahu k momentální situaci a v neposlední řadě také pohlaví. Obecně vnímáme poměr délky pohledu k délce zrakového kontaktu (pohledu „z očí do očí“). Výzkumem prováděným v Anglii v roce
Směr pohledu je především otázkou situace. Při rozhovoru dvou osob se považuje za vhodné střídat pohledy do obličeje druhého a mimo něj, nikdy však vzhůru. Čas věnovaný pohledům mimo osobu vypravěče nesmí překročit čas pohledů na vypravěče, ten by to mohl považovat za nezájem o jeho osobu. Při projevech veřejných je nutné sledovat průběžně celé obecenstvo, nevěnovat větší pozornost pouze některé jeho části a jinou vynechávat. Posluchači v nesledované části nás budou v takovém případě vnímat negativně.
Na závěr této subkapitoly ještě několik obecných postřehů týkajících se komunikace pohledy a jejich funkcí. Pohledem lze hledat zpětnou vazbu – při rozhovoru se soustředěně díváte na druhého, čekáte jeho názor. Ze školy známá situace, kdy učitel po položení otázky pouze pohledem vyzve určitého studenta k odpovědi. Mnohdy větší zrakový kontakt udržuje posluchač než vypravěč, pokud bychom chtěli působit dominantně jako vypravěč, tento model obrátíme. Pravděpodobně v závislosti na schopnosti žen více projevovat své emoce je jejich zrakový kontakt častější a delší než u mužů. Obecně platí, že časté vyhýbání se pohledům je signálem o nezájmu.
5.6. Tělo
Zde je možno namítnout, že tělo není samostatnou skupinou, že patří do celkového vzhledu. Tyto dvě skupiny byly v této práci rozděleny zcela záměrně. Pokud totiž hovoříme o celkovém vzhledu, míníme tím celostní, ale obecný pohled na jednotlivce. Do této skupiny řadíme především vizáž člověka, ne jeho komunikaci prostřednictvím pohybů, které náleží právě do této kapitoly.
Komunikace těla je vědci rozlišena na pět typů pohybů: gesta, ilustrátory, afektivní projevy, regulátory a adaptéry. V publikacích nalezneme mnoho variant členění. Rozdělení, které sleduje tato práce je obecné, jelikož rozdělování příliš konkrétní není vzhledem k obsahovému omezení práce možné.
5.6.1. Gesta
Jsou pohyby těla přímo sdělující určitá slova či fráze. Jak již bylo uvedeno výše – v historickém exkurzu – již staří Římané popsali 48 gest, která používali při komunikaci a která byla všeobecně známá a přijímaná. Dnes nalezneme také podobná vyjádření: vztyčený palec – O.K., vztyčený ukazovák a prostředník – vítězství. Zde však platí více než kde jinde v neverbální komunikaci nepoužívat tyto gesta univerzálně, ale striktně podle kulturního prostředí, které je nutno znát. Několik možností nevhodného použití gest:
* V USA se zdraví máváním paže ze strany na stranu – v Řecku by to mohlo být považováno za urážku.
* Sevřená pěst se vztyčeným ukazovákem a malíčkem se v Texasu považuje za projev podpory – naproti tomu nejen v Itálii je toto gesto urážkou – v některých částech Afriky je to projev odhánění zla – jinde v Africe představuje kletbu (ať se druhému vede špatně).
* Mezi jihoevropany je běžně užívané objetí mezi přáteli jako součást pozdravu – v USA a ve většině zemí Asie se známí či přátelé při pozdravu neobjímají.
5.6.2. Ilustrátory
Ilustrátory doslova „ilustrují“ verbální sdělení, které doprovázejí. Často jsou zaměňovány s gesty, ale jak bylo v minulé kapitole uvedeno, gesta jsou projevy přímo sdělující slova či fráze, kdežto ilustrátory jsou pouze jakýmsi pomocníkem při verbálním sdělení. Prostřednictvím ilustrátorů například znázorňujeme v prostoru tvar nebo velikost předmětu o kterém hovoříme.
5.6.3. Afektivní projevy
Mezi afektivní projevy patří jak mimické projevy, tak i pohyby těla. Používají se jako doplnění verbálního sdělení, ale také jako náhrada slov. Afektivními projevy jsou m.j. úsměvy, zamračení, strnulý či uvolněný postoj. Většinou vyjadřují emocionální postoj k druhému či druhým.
5.6.4. Regulátory
Hovoříme o signálech monitorujících, kontrolujících, koordinujících nebo udržujících řeč druhého. Například přikývnutím dáváte vypravěči signál, aby hovořil dále, naopak mírným předkloněním a pootevřením úst dáváte najevo, že byste rádi také něco řekli.
5.6.5. Adaptéry
Adaptéry jsou projevy uspokojující osobní potřebu – vlastní nebo cizí. Vlastní potřebou může být poškrábání se, odhrnutí vlasů z tváře apod. Adaptéry uspokojující cizí potřebu jsou například upravení kravaty druhému, nebo sebrání smítka z jeho oděvu. Známe také adaptéry zaměřené na předměty – mačkání papírku, pohrávání si s tužkou nebo s jiným předmětem. Mezi adaptéry však také řadíme například zkřížení rukou na prsou, čímž dáváme druhému najevo svoji dominanci či neochotu komunikovat.
6. prostorová a teritoriální komunikace
V mnohých publikacích nalezneme tuto komunikaci jako samostatnou kapitolu. Zde je zařazena jako podkapitola neverbální komunikace těla, jelikož jde fakticky o pohyb těla v prostoru, který není ovlivněn výrazem obličeje. Pokud pomineme obsahovou náročnost tohoto tématu, nenalezneme jiný důvod odloučení od komunikace těla.
Způsob využívání prostoru hovoří k druhým stejně hlasitě jako slova nebo věty. Proxemika, neboli způsob využívání prostoru sděluje velkou řadu signálů. Někteří vědci dokonce tvrdí, že když při konverzaci někdo naruší očekávanou vzdálenost, pozornost se přesune od tématu konverzace k narušiteli. Teorie také hovoří o tzv. nárazníkové zóně, kterou si kolem sebe udržujeme jako ochranu proti útoku. Pokud je nebezpečí konfrontace s domnělým agresorem větší, je vyžadován podvědomě větší prostor.
6.1. Typy vzdáleností
Vztah mezi lidmi je možno definovat prostřednictvím čtyř typů vzdáleností.
6.1.1. Intimní vzdálenost
Intimní vzdálenost představuje odstup
6.1.2. Osobní vzdálenost
Jedná se o rozmezí od
6.1.3. Společenská vzdálenost
Vzhledem ke vzdálenosti mezi subjekty již ztrácíme pohled na detaily. Rozmezí je od
6.1.4. Veřejná vzdálenost
Hlavním účelem udržení si této vzdálenosti je podniknout případné obranné akce. Jde o vzdálenost větší než
7. NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE V PRAXI
Doposud jsem v naší práci popisovali teoretické poznatky, které byly popisovány již před několika tisíci lety. Teorie je však pouze prostředkem pro úspěšnou praxi, tedy využívání nabytých vědomostí v praktickém životě. Seminární práce je prací školní, proto se budeme v této části práce zabývat především tímto prostředím.
7.1. Pedagog a student (přednášející a posluchač)
Popišme si výchozí postavení pedagoga v přednáškové místnosti naší fakulty. První a velice důležité co sehrává roli v komunikaci pedagog versus student je postavení katedry. Uprostřed místnosti, vyvýšené místo napovídá přirozeně nadřazené postavení přednášejícího.
Společenská vzdálenost (tedy od 1,2 do
Posun v problematice vzdáleností velice jasně vnímáme při přesunu z přednáškové učebny do učebny určené k seminářům (resp. cvičením). Cvičení vyžadují velice intenzivní komunikaci mezi pedagogem a studentem, i proto zde společenská vzdálenost těchto dvou skupin minimalizuje. Studenti velice často vnímají vztah mezi nimi a pedagogem na cvičení daleko osobněji než na přednáškách. Vyžadovaná diskuse se také pedagogům daleko lépe uplatňuje na cvičeních než na přednáškách.
Disharmonie mezi diskusí na přednáškách a cvičeních je však mnohými přednášejícími vnímána jako jev velice negativní. Především prof. Vágnerem a doc. Blažkem jsme byli často na přednáškách vyzýváni k diskusi, avšak s velice malým úspěchem. Studenti na středních a základních školách nejsou vedeni k diskusi, a také proto jim komunikace mezi pedagogem a studentem činí posléze potíže.
Dalším velice důležitým atributem vztahu studenta a pedagoga je celkový vzhled. Vnímání přednášejícího, jeho posuzování celkového vzhledu studenta apod. nejme schopni přesně posoudit, z teoretických poznatků je však zřejmé, že také pedagog si svůj dojem o studentech učiní během několika málo chvil jejich prvního kontaktu. K určitým nepsaným pravidlům v minulosti patřilo, že student (nejen vysoké školy, ale i střední) měl být oblečen v obleku, či alespoň v saku. Společenský oděv z vysokých škol zmizel, snad jen na zkoušku je schopna většinu studentů přijít v obleku či kostýmu.
Problematika celkového vzhledu se však nedotýká pouze oblékání, ale také velikostí postavy, držení těla, váhy, rasy, atraktivnosti atd.
Pedagog by měl před posluchači působit sebevědomě. Takovéto působení především souvisí s držením těla. Vzpřímený, pevný postoj napovídá, že osoba si věří, posluchač automaticky nabývá dojmu, že přednášející dané problematice velice dobře rozumí, tímto respektem si u posluchače získá autoritu.
Student by především měl podobně vystupovat na ústní zkoušce, jelikož taktéž pedagog podvědomě získává dojem, že studentovo sebevědomí se opírá o odborné znalosti.
Tématy mimika a zrak se dotkneme především pedagogů. Mimika pedagoga by během přednášky měla být neutrální, a to zcela pochopitelně. Vztah na přednáškách je vnímán velice málo osobně a mimické projevy jsou druhou stranou vnímány velice citlivě, intenzivněji než mnohé ostatní projevy neverbálního sdělení.
Zrakem pedagog dává najevo vnímání zpětné vazby (zda posluchači tématu rozumí a zda je zajímá), zrakem je schopen upozornit či napomenout, vyvolat nebo také odvést pozornost. Studenti vnímají zda přednášející zrakem sleduje publikum, či vzpomíná co ještě k tématu říci apod. Jak říká teorie (subkapitola 5.5.2.) vyhýbání se zrakovému kontaktu přednášejícího a posluchače hovoří o nezájmu strany (resp. stran).
Mnohdy zaměňujeme pojmy gesta a ilustrátory. Pedagog i student (např. při ústní zkoušce) především používají ilustrátory. Přednášející by snad ani neměl požívat gesta, ale i při používání ilustrátorů by měl postupovat velice střídmě. Obecně se má za to, že nadměrné užívání ilustrátorů předznamenává nervozitu přenášejícího, potažmo jeho nepřipravenost, resp. neznalost problematiky. Ilustrátory používáme totiž většinou v momentě, kdy nejsme schopni problém řádně popsat, nebo nejme schopni se s druhou stranou verbálně dorozumět (jazyková bariéra). Studentovo používání ilustrátorů při zkoušce může být způsobeno nadřazeností pedagoga, zde však zkušený zkoušející velice záhy pozná, zda student problematiku zvládá či nikoli.
Složitější je používání ilustrátorů u přednášejícího. Ten by si podobné myšlenky studentů neměl dovolit, protože v tomto případě nelze říci, že posluchači jsou nadřazeni přednášejícímu, ale vždy to musí být naopak. Nadměrné používání ilustrátorů je tedy negativní jak pro zkoušeného, ale mnohem více pro přednášejícího.
7.2. Manažer
V kapitole 7.1. jsme na velice praktických příkladech demonstrovali vztah učitele a studenta (což je prioritní pro kapitolu 7), stručně však lze říci, že tento vztah se mnohém podobá vztahu manažer – podřízený, alespoň co do problematiky neverbální komunikace. Velice často se totiž tyto skupiny nacházejí v podobném postavení. Srovnejme: student=podřízený, přednášející=manažer. Manažer by měl používat téměř totožné techniky neverbální komunikace a vyvarovat se stejných věcí jako přednášející pedagog, protože podřízený vnímá sám sebe jako osobu přirozeně podřazenou manažerovi. Jejich komunikace, potažmo neverbální ovlivňuje komplexně „celofiremní“ kulturu.
Student vnímá chyby přednášejícího citlivěji než je tomu naopak (je to dáno větším počtem studentů). Totéž se odehrává ve vztahu manažer – zaměstnanec. S. R. Covey o lídrech říká: „ …jejich výraz je radostný, příjemný a šťastný“. Covey tedy také naznačuje, že neverbální projev je jakýmsi příznakem „správného“ manažera.
8. Závěr
Úkolem práce nebylo naučit čtenáře neverbálně komunikovat správným způsobem, ale představit danou problematiku a akcentovat její význam. Tento cíl byl splněn v rámci možností rozsahu práce. Uvedením několika konkrétních příkladů je v práci poukázáno na problematiku neznalosti sdělování beze slov.
Mnohé výzkumy prokázaly, že poddíl verbálního sdělení je cca 7 až 10 % celého sdělení, zbývající část tedy připadá na sdělení neverbální. Přičemž situační prostředí, barvy, okolí, řeč těla atd. jsou zbývajících 90 – 93 %. Není i přes tyto poznatky vzdělávání v oblasti neverbální komunikace zanedbáváno? Prof. Vágner v knize Management z pohledu všeobecného a celostního uvádí: „ Mnohdy pracovníka více zajímá čas, místo, způsob sdělení než samotný obsah sdělení nadřízeného“. Je-li tomu tak, pak se těmto otázkám věnujeme ve studiu velice málo. Formální požadavky na způsob oblékání, vystupování a chování jsou často opomenuty a ve společenském životě to pak znamená mnohé neúspěchy. Zde nutno podotknou prospěšnost prezentací a komunikace na cvičeních v Managementu a Ekonomii. Výtky zkušených pedagogů mohou být inspirací pro další zlepšování základních prostředků komunikace.
9. Seznam použité literatury
VÁGNER, I. Management z pohledu všeobecného a celostního. 3. vyd. Brno: MU v Brně, 2004. 607 s. ISBN 80-210-3536-6
ATKINSONOVÁ, R., ATKINSON, R., SMITH, E., BEM, D., HOEKSEMA – NOLEN, S. Psychologie. 1. vyd. Praha: VICTORIA PUBLISHING, 1995. 857 s. ISBN 80-85605-35-X
DEVITO, J. A. Základy mezilidské komunikace. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2001. 420 s. ISBN 80-7169-988-8
VÁVRA, V. Mluvíme beze slov. 1 vyd. Praha: Panorama. 1990. 308 s.
LEWIS, D. Tajná řeč těla. 1 vyd. Praha: VICTORIA PUBLISHING. 1995. 228 s. ISBN 80-85605-49-X
COVEY, S. R. Bez zásad nemůžete vést. 1 vyd. Praha: PRAGMA. 2003. 356 s. ISBN 80-7205-904-1