Obligace v Římském právu
Autor:
Mgr. Jan Havlíček, právník
Masarykova univerzita
v Brně
Právnická fakulta
Obligace v římském
právu
(seminární práce)
Zpracoval: Jan Havlíček
UČO: 165883
Jan Havlíček, copyright
ÚVOD
Jistě je v Římském právu mnoho zajímavých oblastí, o kterých lze napsat seminární práci. Při mé seminární práci bych se rád zaměřil na tematiku římského práva obligačního, jelikož mi tato oblast přijde velmi zajímavá.
V seminární práci zmíním stručný vývoj obligačního práva, protože vznik obligací jako takových sahá již do rodové společnosti. V seminární práci se pokusím stručně shrnout vznik obligace, obsah, právní ochranu obligace. Především proto, že je problematika obligací v římském právu velice obsáhlá, nedostane v mé práci prostor hned několik oblastí. Změna obligace, převod obligace, její utvrzení a zánik nebudou obsahem práce i přes jejich nepochybnou zajímavost. Domnívám se však, že nelze popisovanou problematiku natolik zkrátit, aby bylo možné v práci popsat vše.
Cílem práce je zachytit a popsat základní tematiku ohledně obligačních vztahů v římském právu. V kapitole první se zmíním o některých poznatcích z historie vzniku obligačních vztahů, jelikož věřím, že je nutno k uvedení do problematiky, poznat také část historie.
Jan Havlíček, copyright
1.Exkurs historií obligace
Někteří odborníci v oblasti historie práva se domnívají, že vznik obligačního práva je starý téměř jako lidstvo samo, jeho historie sahá do doby rodové společnosti. První obligační povinnosti vznikaly porušením cizích majetkových práv, čímž vznikaly obligace z deliktu.
Nexum (věrná ruka) se objevuje později a náleží již do obligací ze smluv. K jeho vzniku docházelo protiprávním jednáním a následným způsobením škody poškozenému. Sankce za nexum byla svémocná msta. Poškozený jednotlivec si v případě potřeby mohl přizvat k výkonu spravedlnosti příbuzné a to velmi široký rodinný kruh. Tato praxe však fungovala nejen na straně poškozeného, ale dnes nám připadá velice zvláštní, že také na straně pachatele. Za jeho skutek také odpovídal celý rod, nebo užší rodina.
Původně se svémoc (msta – podle uvážení poškozeného) směla praktikovat pouze v noci. Fungovala na principu talio (oko za oko, zub za zub). Již v této době se však v některých případech preferovalo plnění penězi. Příbuzní pachatele za jeho čin nabízeli jakési výkupné, což mělo nahradit faktickou mstu. Jak již víme z dalšího vývoje římského práva, později došlo k vítězství finančních trestů před tresty fyzickými a to i v oblastech veřejnoprávních. O výkupném se zmiňuje i Zákon 12 desek, který připouští výkupné coby vznik obligace.
Velmi hojně využíván byl také institut mancipace. Pachatel byl mancipací poskytnut do područí poškozenému, který jej směl využívat dle své potřeby, zaplacením výkupného mohl být pachatel propuštěn.
Veškeré postupy však směřovaly k prosazení se peněžitého plnění na úkor tělesných trestů. Odrazem jsou žaloby poenální, actio poenalis, které jsou podstaty žaloby osobní – actione in personam. Poena – pokuta byla považována zárověň za trest i odškodnění poškozeného. Prostřednictvím Poetilova zákona bylo osobní ručení zrušeno.
2. Vznik obligace
Jan Havlíček, copyright
Úvodem je
nutno rozdělit si obligace na dvě základní kategorie. Obligace civilní a
preatorské. V době klasické bylo možno opírat žaloby pouze „ in ius
concepta“ tzv. podle civilního práva. Vzhledem k množství různých
obligací, různého plnění a vývoje těchto vztahů, začíná později postihovat
obligační vztahy svými žalobami také preator. Tímto vznikají preatorské žaloby,
např.: actiones utiles a actiones in factum conceptae. Tyto žaloby sloužily k ochraně poškozeného
v případech, které nebylo možno postihnout podle civilního práva. Preator
byl vždy tím, kdo byl schopen pružně reagovat na danou situaci, velmi konkrétní
žalobou, k čemuž docházelo především pomocí žaloby „in factum conceptae“.
Pozoruhodný byl přístup římských právníků k některým pojmovým odlišnostem mezi právní terminologií civilní a preatorskou. Podle práva preatorkého nenazývali římští právníci obligaci – obligatio, nýbrž „actione teneri“, tedy podléhati žalobě, neznali v souvislosti s právem preatorským výraz contractus, ale užívali termín pactum. Pactum znamenalo podle práva civilního pouze neformální svazek, tedy ten, který nebylo možné žalovat. Ale právě možnost postihovat i takovéto delikty bylo naplněním práce preatora.
Nutno zmínit, že již z doby římské je známo základní dělení částí obligace podle charakteru obsahu, a sice část obecná a část zvláštní. Toto členění přetrvalo v právu do dnes.
Obligační smlouva je dvoustranné právní jednání. Tato specifikace však nebyla dostatečná, proto i civilním právem bylo stanoveno blíže. Kontrakty formální, tedy takové, které byly uzavřeny zákonem stanovenou přesnou nornou stavíme na opačnou stranu oproti kontraktům bezforemným. Základním rysem formálních smluv, jak již vyplývá z názvu bylo, bez ohledu na cíl obligace, dodržení způsobu uzavření. U obligací bezforemných je o to více akcentován souhlas stran, respektive causa – smluvní typ obligace.
Zvláštní kategorií obligací jsou obligationes quasi ex contractu (jakoby ze smlouvy). Při praxi totiž nestačilo považovat za platné pouze obligace ze smlouvy či z deliktu. V tomto případě se jedná o obligace vzniklé jakýmsi podobným způsobem. Poznamenejme, že v Římě ještě za dob justiniánových se přiřadila například tutela – poručenství k těmto smlouvám. Tutela byla od dob klasických považována za základ obligačních závazků i bez uzavření řádné smlouvy.
Jan Havlíček, copyright
Takzvaně
řádnou kategorií obligací jsou obligace z deliktu. Delikt je výraz pro
bezprávný či protiprávní čin. Obligace vzniklé z takového jednání jsou dle
práva důvodem vzniku nároku. Jak je již uvedeno výše, závazek byl stavěn na
straně jedné pokutou nebo povinností uhradit škodu. Vzhledem k faktu, že
v Římě bylo nutné vše ocenit penězi, bylo možná snazší takové obligace přesně
specifikovat než dnes. I když je nutné připomenout, že i v římských dobách se
v nejstarších časech praktikovala msta. Postupem času se stále častěji
zavádělo odškodnění v penězích. Jako čistě majetkové žaloby vznikly žaloby
rejpersekutorní – actiones reipersecutoriae.
Dalším druhem obligací byly ty, které opět neodpovídaly obligacím přesně definovaným civilním právem a muselo tedy dojít ke vzniku obligationes quasi ex delicto, tedy opět jako v případě obligací z quasi kontraktu, obligací jakoby z deliktu. Hlavním rozdílem mezi obligacemi z deliktu je především problematika zavinění. Uznávány byly zejména právem preatorským, což je jasné vzhledem k určité strnulosti civilního práva.
3. Obsah obligace
Id quod debetur – to co se dluží. Takto bychom mohli velice jednoduše shrnout, co vlastně je obsahem obligace. V římském právu se běžně ustálila tři rčení, která specifikují ve zkratce, co mohlo být považováno za obligační plnění.
První možností bylo „Dare“. Slovo znamenající v latině darovat předznamenává, že plněním obligačního závazku způsobem dare máme na mysli převod vlastnických či jiných věcných práv.
Druhou možností plnění v Římě bylo „Facere“, což v latině značí něco učinit. Plnění tímto způsobem předznamenalo určitý čin nebo vykonání určité protislužby ve prospěch poškozeného respektive věřitele. Facere tedy nahrazovalo plnění v penězích.
Třetí možností bylo „Praestare“, česky jej lze vyjádřit slovem odevzdávat. Tento způsob byl ponejvíce využíván v případě nedokonalého plnění obligace, například když nedošlo k plnění včas. Jak již vyplývá z názvu, jednalo se o odevzdání věci, která nahrazovala opět nejžádanější plnění v penězích, ale naopak někdy mohla být žádanější, pokud měl kreditor určitý vztah k předmětu praestare.
Jan Havlíček, copyright
Do jisté míry
specifickou obligací je obligace alternativní. Je nutno uvést náležitosti
obligace, které musí mít: především musí být její obsah ocenitelný
v penězích, musí být objektivně možný i dle práva, nesmí mířit proti
zákonu a dobrým mravům, a obsah musí být určitý. Vraťme se tedy k obligaci
alternativní. Z názvu lze usoudit, že nejde o obligaci standardní. Plnění
je sice určité, ale není jednoznačné. Dlužník si může zvolit některou
z forem plnění, většinou byly v obligaci uvedeny možnosti dvě, podle
zásady: „duae res in obligatione, una tantum in solutione“, tedy dvě věci jsou
vázány, pouze jedna se plní. Volba plnění byla většinou na debitorovi. Z tohoto pohledu byla alternativní
obligace výhodou pro dlužníka.
Obligace generická je opět jednou z výjimečných oproti klasické obligaci. Předmět jejího plnění je druhově určen. Někdy se setkáme s výrazem genericky, od kterého pochází také název obligace. Dlužník musí plnit uvedené množství daného druhu – nikoli však onen konkrétní předmět.
Obligací dílnou máme na mysli takovou, kdy je možné plnění částečné, lépe řečeno postupné, až dosáhneme celku. Nedílnou pak opak.
Dalším specifikem je obligace úroková. Usurae – úroky byly považovány za obligační vztah nesamostatný, vždy se musela vztahovat k obligaci hlavní – principalis.
Velice zajímavé na obligačních vztazích je rozdělení obligace na náhradu škody a soukromou pokutu. V Římě muselo být prokázáno zavinění, aby mohla být obligace uznána za vymahatelnou a mohla vést k náhradě škody. Damnum se nazývala taková škoda. Platí, že škoda postihuje toho, kdo věc vlastní. Za náhodu nikdo neodpovídal, podle zásady „Casus a nullo praestatur“, tedy za náhodu nikdo neodpovídá. Na straně druhé, přesně dle této zásady, však neosvobozovaly náhody ani dlužníka. V případě, že debitor přišel o předmět obligace, neuniká tímto plnění obligace, a pravděpodobně by byl nucen plnit alternativně, nejčastěji v penězích.
Soukromá pokuta se vyskytuje především u obligace z deliktu. V tomto případě bylo možné žalovat delikventa o náhradu škody a soukromou pokutu. Problematice soukromých pokut se věnovalo především právo praetorké, které dokonce připouštělo i zavinění nepřímé, což v praxi znamenalo – dnes bychom řekli – neúmyslné zavinění. Představme si situaci, kdy někomu svěříme do péče vzácnou květinu a z důvodu jeho nedbalé péče květina zvadne. Podobné skutky bylo možné prostřednictvím praetorského práva postihnout.
4. Právní ochrana obligace
Jan Havlíček, copyright
Actiones in
personam byla hojně využívána a směřovala proti osobě debitora. Jejich
prostřednictvím oprávnění u soudu uváděli své požadavky. Mezi základní dva
druhy těchto žalob patřily žaloby podle civilního práva a žaloby
praetorské. V případech žalob
z deliktu bylo běžné, že konečná kondemnace (odsouzení) bylo i
k několikanásobku způsobené škody. Na svoji dobu velice benevolentní
k rozhodování soudce byly žaloby bonae fidei – v dobré víře, které
opravňovaly soudce přihlížet i ke zvyklostem, dalším dohodám mezi kreditorem a
debitorem. Jeho rozhodování bylo v tomto smyslu velice svobodné a nezávislé.
Opakem byly actio stricti iuris – tedy žaloby podle přísného práva. Soudce provedl pouze ocenění dané věci a vydal rozsudek. Již neměl pravomoc posuzovat širší okolnosti případu.
Praetorské žaloby byly povětšinou in factum conceptae, to znamená, že popisovaly, co se fakticky v daném případě stalo a praetor podle těchto poznatků získaných od žalobce, vytvořil žalobu novou, která se vztahovala právě k tomuto konkrétnímu případu.
5. Závěr
Práce se pokouší o vykreslení základní problematiky obligací v římském právu. Na některých určitých případech je poukázáno na strnulost práva civilního a dokonalost římského práva jako celku, když dokázalo zareagovat velkými pravomocemi praetora. Tyto osoby měly obrovský vliv na posun práva kupředu a to nejenom v právu obligačním. Základní výčet údajů o obligacích není úplný, přesto je snad dost vypovídající, aby bylo možné utvořit si obrázek o náročnosti římského práva.
Jan Havlíček, copyright
Použitá literatura:
Kincl, J. Urfus, V. Skřejpek, M. Římské právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995
Gauis. Přel. J. Kincl. Přetisk prvního vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1981
Jan Havlíček, copyright