Právo životního prostředí - úkoly pro ISP - 4.roč.
Autor:
JUDr. Jan Havlíček, advokát
Masarykova univerzita v Brně
Právnická fakulta
Katedra práva životního prostředí a pozemkového práva
Právo životního prostředí I.
pro studenty studující podle ISP
Zadavatel: doc. JUDr. Ing. Milan Pekárek, CSc.
Zpracoval: Jan Havlíček
UČO: 165883
jarní semestr 2008
Písemně zpracovat následující témata:
1. Ústavní zakotvení práva životního prostředí a práva na příznivé životní prostředí.
Mechanismy uplatňování práva na příznivé životní prostředí v českém právu.
Ústavní pořádek České republiky na různých místech vyjadřuje zájem státu na zachování kvality životního prostředí. Již preambule Ústavy zahrnuje proklamaci povinnosti státu pečovat o svoji přírodu, rozvíjet přírodní bohatství. Nutno podotknout, že komentář k ústavě[1] vnímá preambuli vesměs jako historicko-mocenské ustanovení, nevěnuje ustanovením o „rozvíjení zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství“ pozornost. Podrobněji se sama Ústava ochraně životního prostředí nevěnuje.
Součástí ústavního pořádku[2] České republiky je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje oblast práva životního prostředí zcela konkrétně (v porovnání s abstraktním proklamativním ustanovením v preambuli Ústavy) v článku 35[3].
Ustanovením v prvém odstavci citovaného ustanovení je postavení práva příznivé životní prostředí na roveň dalším přirozeným životním právům (právo na život, právo na umožnění obživy apod.). Jeho pozitivní zakotvení, jako součásti normy nejvyšší právní síly v České republice, dokladuje vysoký zájem státu a lidu na ochraně životního prostředí. Vzpomeňme Lincolnovo „vláda lidu, lidem a pro lid“, pak v tomto pojetí je „lid“ v roli státu, zastoupen celou veřejnou správou, vůbec velmi široce pojatým státem (domnívám se, že i například státní podniky apod.), je povinen dbát ochrany životního prostředí pro „lid“. Je však povinností všeho „lidu“ dbát ochrany životního prostředí a stát je povinen k tomu zajistit potřebné prostředky (zákonné a podzákonné předpisy upravující práva a povinnosti jednotlivců, právnických osob atd.)
Ochrana státu spočívá také v tom, že je schopen působit represivně na osoby, které životní prostředí působí negativně, respektive porušují právem schráněné zájmy. Skutkové podstaty uvedené v §
2. Posuzování vlivů záměrů a koncepcí na životní prostředí se zaměřením na problematiku
územního plánování.
Paragraf číslo 1 zákona 183/2006 Sb. (stavební zákon) je coby předmět úpravy také jmenováno posuzování vlivu postupů podle tohoto zákona s životním prostředím, s výslovným zmíněním i záměrů, které se dotýkají územního plánování především. Ustanovení, která se týkají ochrany životního prostředí prolínají celý výše uvedený zákon, což je pochopitelné z mnoha důvodů. Především výstavba a územní plánování velmi významným způsobem ovlivňují životní prostředí nejen v místě, kterého se bezprostředně dotýkají, ale často můžeme hovořit o trvalých změnách životního v dalekém okolí. Proto je třeba vlivy na životní prostředí v rámci stavebního a územního řízení vnímat velice citlivě, jakákoli porucha totiž může být trvalého charakteru.
V rámci zákona 183/2006 Sb. se kýžené úpravě věnuje patřičná pozornost, protože z výše uvedeného vyplývá, že je zájmem státu organizovat tuto činnost a směřovat její výsledky právě k cílům ochránit přírodu. Územní plánování připravuje komplexní funkční využití přírody.
Mezi cíle územního plánování musí patřit ochrana životního prostředí nikoli pouze z logiky věci, ale tato povinnost vyplývá explicitně z jmenovaného zákona (§18[4] zákona 183/2006 Sb.). Další ustanovení se týkají politiky územního rozvoje[5] včetně jejího schválení, zde je nutno upozornit na roli Ministerstva životního prostředí, které vydává stanovisko k vyhodnocení vlivů na životní prostředí v rámci schvalování územního plánu.
Mezi velmi důležité kontrolní pravomoci, respektive povinnosti stavebního úřadu v rámci stavebního řízení, jehož závěrečnou fázi představuje kolaudační řízení, patří zkoumání vlivu stavby na živností prostředí. Nejen územní plánování jako celek, ale každý dílčí zásah výstavbou do prostředí, je nutno zkoumat z pohledu ochrany živnostního prostředí.
Závěr je nutno konstatovat, že problematice životního prostředí se intenzivně věnuje Evropské společenství, a to již velmi dlouho, počínaje směrnicí Rady 85/337/EHS až po například směrnici 2001/42ES, která se dotýká právě výše zmiňovaného posuzování koncepčních dokumentů v rámci územního plánování.
- Vlastnické právo a jeho výkon a ochrana životního prostředí
Přestože je vlastnické právo svojí povahou absolutní a platí erga omnes, je v rámci právní úpravy práva životního prostředí možno nalézt jeho mnohá omezení a redukce, vždy však na základě zákona. Na straně druhé však je stát povinen v určitých případech kompenzovat vlastníkům jejich ztráty způsobené v rámci ochrany životního prostředí. Zde mám na mysli například zákon č. 115/2000 Sb. o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. Tento zákon odkazuje na Listinu základních práv a svobod, která umožňuje omezení vlastnického práva nebo za vyvlastnění, a vždy za náhradu. Tyto náhrady se týkají ryb a zákon podrobně stanoví, jaké podmínky musejí chovatelé splňovat, aby bylo možno kompenzaci získat ( v návaznosti na zákon o rybářství).
Vodní zákon například stanovuje určitá omezené vlastnického práva, týkající se umožnění přístupu k vodě pro rybáře, údržbu břehů a povinnost jejich spravování k náležitému účelu apod. Stanovením ochranných pásem zde pak vlastník musí omezit například i žádoucí výstavbu nebo výkon některých činností.
Různorodých restriktivních omezení v rámci právní materie práva životního prostředí nalezneme mnoho. Některé budeme považovat za opatření preventivní povahy, jiná za sankční, někdy se můžeme setkat s kompenzacemi, jindy nikoli, protože jak říká právo občanské (vlastně pravidlo platné z Římského práva) „vlastnictví zavazuje“. Právo vlastnické s jeho ústavní ochrannou je na stejné hierarchické úrovni s právem chránícím životní prostředí, jehož základ nalézáme nejen v právu přirozeném ale pozitivně také v ústavě.
4. Odpovědnost za škodu jako nástroj ochrany životního prostředí včetně srovnání
s institutem odstraňování ekologické újmy).
Stále častěji si uvědomujeme, že ochrana životního prostředí není pouze jakousi libovůlí milovníků přírody, ale je nutná ze zcela pragmatických důvodům kterými bezesporu jsou přenechání živnostního prostředí země budoucím generací ve stavu umožňujícím přežití, obživu, apod. Nejsou všechny důvody tak dalece budoucí, mezi ty současné můžeme zařadit zájmy ekonomické. USA i Čína často odůvodňují nepřipojení se ke Kjótskému protokolu z ekonomických důvody, což mnozí renomovaní ekonomové odsuzují, protože takové postoje jsou krátkozraké. Totiž likvidace ekologických škod je daleko dražší záležitostí než profit, který získáváme při jejich způsobování[6]. Úkolem státu v tomto případě je právě správně posoudit potenciální škody a požadovat zákonnými prostředky i vymáhat, bude-li to nutné, protiplnění nebo eliminaci ekologických škod a škod na životním prostředí.
Odpovědnost za ekologické škody je odpovědností subjektivní, často však dochází k úmyslnému poškozování živnostního prostředí, které je způsobováno subjekty těžko postižitelnými (viz import odpadků do ČR). Legislativa by měla být schopna zjednat pro takové případy nápravu[7].
Odstrašující funkci, tedy jakýmsi represivním vrcholem, v oblasti živnostního prostředí také hraje právo trestní. Trestní zákon ve své zvláštní části upravuje skutkové podstaty, které týkají životního prostředí (§181a – 181b zákona č. 140/1961 v platném znění). V duchu teoretických poznatků trestního práva hmotného můžeme konstatovat, že trestní zákon nemyslí pouze na již poškozené životní prostředí, ale upravuje i ohrožovací trestné činy související se životním prostředím[8]. Odpovědnost v tomto případě není pouze za zavinění, ale také se může jednat o nedbalostní trestný čin.
Specificky je upravena odpovědnost v rámci správního řízení, a sice odpovědnost právnických osob a podnikajících fyzických osob. Přináší sankce peněžité, které mohou být podnikatelským subjektům uloženy a má se za to, že právě podnikatele, jejichž primárním cílem je právě tvorba zisku, by měly nejvíce motivovat nejvíce. Úprava je provázána v mnoha předpisech, které jsou součástí práva živnostního prostředí (např.: Vodní zákon, Lesní zákon, zákon o ochraně příroda a krajiny apod.).
Seznam informačních zdrojů:
Literatura:
Damohorský, M. a kol. Právo životního prostředí. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, 545 s. ISBN 80-7179-747-2
Dudová, J. Jančářová, I. Pekárek, M. Průchová, I. Právo životního prostředí 3. díl. 2. vydání. Brno: MU, 2007, 327 s. ISBN 978-80-210-4299-5
Hradec, V. Lexikon práva životního prostředí. 1. vydání. Praha: EUROLEX, 2005, 1145 s. ISBN 80-86861-39-2
Průchová, I. Aktuální otázky práva životního prostředí. 1. vydání. Brno: MU, 2005, 218 s. ISBN 80-210-3629-X
Jančářová, I. Ekologická politika. 1. vydání. Brno: MU, 2004, 207 s. ISBN 80-210-3599-4
Jančářová, I. Účast veřejnosti na ochraně životního prostředí. 1. vydání. Brno: MU, 2002. 153 s. ISBN 80-210-2947-1
Moldon, B. Ekologická dimenze udržitelného rozvoje. 1. vydání. Praha: UK v Praze, 2001, 102 s. ISBN 80-246-0246-6
Internet:
http://europa.eu
www.ekolink.cz
www.env.cz
http://cozp.cuni.cz
[1] Klíma, K. Komentář k Ústavě a Listině
[2] Ve smyslu článku 3 Ústavy: „Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod“.
[3] Článek 35 Listiny: „1) Každý má právo na příznivé životní prostředí. 2) Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. 3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přirody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.“
[4] § 18 Cíle územního plánování
(1) Cílem územního plánování je vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území a který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích.
(4) Územní plánování ve veřejném zájmu chrání a rozvíjí přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví. Přitom chrání krajinu jako podstatnou složku prostředí života obyvatel a základ jejich totožnosti. S ohledem na to určuje podmínky pro hospodárné využívání zastavěného území a zajišťuje ochranu nezastavěného území a nezastavitelných pozemků. Zastavitelné plochy se vymezují s ohledem na potenciál rozvoje území a míru využití zastavěného území.
[5] Politika územního rozvoje stanovuje například republikové priority územního plánování pro zajištění udržitelného rozvoje území. Politika územního rozvoje vymezuje oblasti se zvýšenými požadavky na změny v území, vymezuje území se specifickými hodnotami a také vymezuje plochy a koridory dopravní a technické infrastruktury.
[6] Jako příklad může sloužit i zkušenost České republiky s likvidací ekologických škod v místech, kde se dříve těžil uran. Jeho vysoká cena a rozsah ložisek vsak možná zapříčiní znovuotevření některých z nich.
[7] Například zabavit kamion, který odpad přivezl.
[8] § 183a TZ: „Kdo úmyslně znečistí nebo jiným způsobem poškodí půdu, vodu, ovzduší, les nebo jinou složku životního prostředí tím, že poruší předpisy o ochraně životního prostředí nebo předpisy o ochraně a využívání přírodních zdrojů a na větším území, na zvláště chráněném území nebo ve vodním zdroji, u něhož je stanoveno ochranné pásmo, ohrozí společenstva nebo populace volně žijících živočichů nebo planě rostoucích rostlin (poškození životního prostředí), nebo kdo úmyslně poškození životního prostředí zvýší nebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem.“
