Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozbití první ČSR

30. 8. 2007

Autor:

Mgr. Jan Havlíček, právník

www.MEDARB.cz

www.hajan.estranky.cz
ha.jan(zavináč/at)seznam.cz



MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

PRÁVNICKÁ FAKULTA

Obor Právo


 

 

 

 

 

 

 

 

 

SEMINÁRNÍ PRÁCE Z

ČESKÝCH A ČESKOSLOVENSKÝCH PRÁVNÍCH DĚJIN

 

 

 

 

 

 

 

ROZBITÍ PRVNÍ ČSR

Mnichovská dohoda, protektorát Čechy a Morava

1938 - 1939

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zpracoval: Jan Havlíček

UČO: 165883 

 

 



Jan Havlíček, copyright

 

 


Předmnichovské události

 

Budeme-li hovořit o událostech souvisejících s rozbitím první Československé republiky, je nutné stanovit si určitý mezník, od kterého budeme popisovat rozklad Československa. Začněme událostmi předcházejícími Mnichovské dohodě.

  Zájem Německa o české pohraničí se nadále stupňuje a ve II. polovině roku 1937 jsou tyto požadavky jasně formulovány Henleinovou Sudetoněmeckou stranou (SdP). Henlein i celá SdP jsou pod silným politickým i finančním vlivem Hitlera, který instruuje činy i veřejné vystupování celé SdP. Na sjezdu SdP v Karlových Varech 24. dubna 1938 zaútočil Henlein na československou vládu s požadavky, které byly nepřijatelné. Karlovarský program mimo jiné požadoval samosprávu sudetoněmeckých oblastí, a to včetně zákonné jazykové ochrany, svobodu přiznání se k německému národně socialistickému, světovému názoru. Henlein též velmi důrazně požadoval změnu československé zahraniční politiky, prosazoval její orientaci na Německo. 

 Situace v pohraničních oblastech se velmi vyhrotila v období květen 1938 – období voleb do obecních samospráv. V návaznosti na nepokoje a v očekávání událostí budoucích soustřeďuje Německo svoji armádu k hranicím s Československem, včetně hranic s Rakouskem. Proněmecky orientovaní obyvatelé Sudet již pociťují nejenom politickou a finanční podporu Německa, ale již se jedná o konkrétní vojenskou pomoc, která je na dosah a morálně tak podporuje radikální činy sudetoněmeckých skupin vedeným SdP. Situace v těchto oblastech je kritická, dochází k nepokojům.

 Vláda ČSR požaduje po vyslovení karlovarských požadavků vyjádření spojenců. Politická situace ve Francii je však nepříznivá. Blumova vláda, která byla Československu nakloněna padla a byla vystřídána vládou Eduarda Daladiera. Tato vláda byla ovlivněna politikou usmiřování s mocnostmi (Německo, Anglie), a proto dne 7. května 1938 obdržela československá vláda anglo – francouzskou demarši, kde bylo uvedeno, že v případě ozbrojeného konfliktu neposkytnou tyto mocnosti ČSR pomoc a bylo požadováno, aby ČSR maximálně ustoupila sudetoněmeckým požadavkům. 

Jan Havlíček, copyright

 Přes všechny tyto problémy, nebo snad na důkaz hrdosti vyhlásila československá vláda dne 20. května 1938 částečnou mobilizaci, povolala vojáky ze zálohy a cvičení orientovala do oblasti pohraničí. Tento důkaz o síle československé armády uklidnil prozatím extremistické působení sudetských Němců.

 V průběhu léta se stávala Československá republika, respektive Česká republika ve svém boji stále osamocenější. Začněme vnitřním tlakem na odtržení Slovenska. Hlinkova ľudová strana podala v červnu roku 1938 v Národním shromáždění návrh zákona o autonomii Slovenska. Tím byl rozpoután boj o územní nároky ostatních menšin (polské, maďarské)

 Na „obranu“ Československa před německými nároky byl anglickou vládou vyslán do ČSR zmocněnec lord W. Runciman, přicestoval 3. srpna 1938. Ten však otevřeně podporoval henleinovce a jeho hodnocení tím bylo velmi ovlivněno. Doporučil ČSR postoupení příhraničních oblastí. Vláda se snažila problém Sudet vyřešit politicky, bez odtržení. Postupně předkládala plány ke schválení Sudetoněmecké straně. Plán I. i II. a konečně i III. plán československé vlády byl 29. srpna 1938 odmítnut. Následně 5. záři předkládá čs. vláda plán, který vyhovoval karlovarskému programu. Henleinovým potažmo Hitlerovým cílem však nebylo splnění oněch karlovarských požadavků, nýbrž odtržení sudetského pohraničí k Německu.

 Situace v pohraničí opět nabrala na obrátkách po sjezdu NSDAP v Norimberku dne 12. září 1938, kde Hitler ostře vystoupil proti ČSR a tím navodil atmosféru nebezpečí válečného konfliktu. Následoval pokus o puč v pohraničí, organizovaný SdP, na který československá vláda reagovala vyhlášením stanného práva v těchto oblastech, byly vydány zatykače na henleinovské vůdce a SdP byla úředně zakázána.

 V Berchtesgadenu zasedli k jednacímu stolu N. Chamberlain s A. Hitlerem dne 15. září 1938, po tomto setkání odjel Chamberlain projednat s vládou Francie podporu německého požadavku o postoupení ČSR pohraničí Německu. Francie ho předala 19. září české vládě. Po výhrůžkách britských a francouzských zástupců, že v případě nepřijetí si následky ponese ČSR sama dne 21. září 1938 čs. vláda ultimátum přijala.

 Druhá schůzka Chaberlaina s Hitlerem v Bad Godesbergu se uskutečnila 22. září 1938. Hitler zde přednesl ještě rozsáhlejší územní nároky, včetně územních nároků Polska a Maďarska. Chamberlain tyto požadavky nepřijal a dal československé Syrového vládě volnou ruku při vyhlášení všeobecné mobilizace. K 28. září čítala československá armáda přes milion ozbrojených mužů. V návaznosti na českou mobilizaci respektive oslabení Hitlerovi autority, stanovil Hitler ultimativní podmínku přijetí ČSR jeho podmínek z Bad Godesbergu. Tato výhrůžka směřovaná k ČSR a Anglii obsahovala prohlášení, že v případě jejího neuposlechnutí bude Československu vyhlášena válka.

 

 



Jan Havlíček, copyright

 

 

 


Mnichovská dohoda

(viz. Příloha č. 1)

Začala probíhat velmi intenzivní jednání, jejichž vyvrcholením byla mnichovská konference – 29. září 1938. Podmínky Německa symbolicky přednesl Mussolini. Anglie (zastoupená Chamberlainem) a Francie (zastoupená Daladierem). Bez účasti zástupců Československa bylo čtyřmi velmocemi rozhodnuto o postoupení československého pohraničí ve prospěch Německa. Ráno 30. září byla Mnichovská dohoda předána čs. vládě, včetně podmínky, aby jej vláda dopoledne přijala. Vláda a prezident tyto podmínky přijali.

 Tento krok musíme chápat v dané situaci jako jediné možné řešení. Je nutné uvědomit si, že čs. armáda koncem září 1938 disponovala armádou čítající přes 1 milion vojáků ve zbrani a představy hlavního štábu byly, že je možno do zbraně povolat dalších maximálně 1 160 000 vojáků. Naproti tomu německá armáda zmobilizovala za 2. světové války 62 000 000 vojáků (včetně nezletilých). Vojensko – průmyslové možnosti těchto dvou států jsou téměř neporovnatelné.

 Nehledě na mezinárodně politické tlaky i vlastní vojenskou schopnost obrany území přijala tedy Československá republika podmínky Mnichovské dohody. Položme si otázku: Kdy nabyla platnosti Mnichovská dohoda z pohledu mezinárodního práva a práva československého. Suverenita státu byla neoddiskutovatelně narušena a to bez možnosti jakýchkoli opravných prostředků ze strany Československa.

Zástupci čs. vlády nebyli účastni jednání probíhajících před uzavřením Mnichovské dohody a nemohli tedy bránit národní zájmy. Nebyla to tedy dohoda dvou suverénních států – Německa a Československa, ale Mnichovský diktát směřovaný proti české územní výsosti, posvěcený dalšími třemi evropskými mocnostmi. Československo žádnou smlouvu o postoupení hranic s nikým neuzavřelo, nelze tedy považovat Mnichovskou dohodu za platnou. Přestože byla ratifikována čs. vládou a prezidentem, nelze ji považovat za platnou, jelikož její přijetí bylo ovlivněno otevřenými výhrůžkami o vyhlášení války. Tyto argumenty byly porušením v minulosti uzavřených mezinárodních smluv, týkajících se zákazu používání síly nebo hrozby silou.

 Přijetím Mnichovské dohody došlo také k porušení československé ústavy, respektive jejích částí specifikujících kompetence státních orgánů při změnách hranic státu.

Jan Havlíček, copyright

 Mnichovská dohoda však nebyla jedinou událostí roku 1938 rozkládající území Československa. Jak bylo již výše uvedeno, v červnu 1938 byl čs. parlamentu předložen návrh zákona o autonomii Slovenska, a sice zástupci Hlinkovi ľudové strany. Jednání probíhala v době, kdy Praha byla oslabena po Mnichovském diktátu a politickým bojem mezi konzervativci a liberály.

 Vyvrcholením jednání politických reprezentantů Slovenska byla Žilinská dohoda. Dne 6. října 1938 ji podepsali v Katolickém domě v Žilině zástupci strany ľudové, agrární, fašistické, národně socialistické a další.

 Vzniká též autonomní vláda Slovenska vedená dr. Jozefem Tisem, ve složení: dva zástupci Hlinkovi strany (Tiso, Ďurčanský), dva reprezentanti agrárníků (Teplanský, Lichner), jeden nestraník (Čermák). Na vládu slovenskou okamžitě vláda česká přenáší veškeré pravomoci týkající se správy Slovenska. Je nutno zmínit, že dochází k dalším aktivitám podporujícím odtržení uzemí s polskými a maďarskými menšinami, což se daří za podpory Německa a Itálie. Dochází k vyvrcholení národnostních problémů vzniklých po první světové válce a neřešených v první republice.

 Oblast Podkarpatské Rusi po vzoru hlinkovců začala usilovat o autonomii. Dvoutřetinová část obyvatel se považovala za Rusíny. Rusínští politikové během krize v roce 1938 začali připravovat vrcholný orgán, tím byla První centrální ruská rada a Ukrajinců První centrální ukrajinská rada. 8.10. 1938 jmenovala Syrového vláda dr. Ivana Parkányiho guvernérem Podkarpatské Rusi. Posléze požádali Prahu podkarpatští politikové o autonomii a designaci vlastní vlády. Dne 11.10. 1938 se stal prvním předsedou vlády v Podkarpatské Rusi Andrej Bródy.

 Na Slovensku v souvislosti s fašistickým zaměřením Tisovy vlády dochází k propouštění Čechů a Židů ze státních služeb, některá volená zastupitelstva jsou rozpouštěna a jejich místa nahrazují jmenovaní úředníci – přívrženci Tisova režimu. Slovenská vláda podporuje finančně Hlinkovy ozbrojené gardy, které jsou formálně považovány za složky ľudové strany. Vláda reaguje na možnost, že některé dobrovolné spolky by se mohly stát protiváhou Hlinkových gard, jejich rozpuštěním. Jedná se především o Orel, Národní gardu, Selskou jízdu.

Jan Havlíček, copyright

 Dle návrhů a intervencí slovenských politických reprezentantů byl dne 17. 11. 1938 zařazen na pořad jednání parlamentu také návrh ústavních zákonů o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. Koncepty těchto návrhů byly schváleny 19. listopadu 1938. Zde musí být zmíněno, že pro schválení ústavního zákona bylo již v roce 1938 nutné podpory 3/5 parlamentu. Tyto zákony byly schváleny, ale ne touto 3/5 většinou. Česká republika tento zákon sice respektovala, nicméně nebyl ani v českém jazyce publikován. Zákon č. 299/1938 Sb. z. a n. o autonomii Slovenskej krajiny vyšel pouze ve Slovenštině (viz. Příloha č. 2). Druhou částí zákona se mění i ústava česká a hned v několika bodech. Poprvé v historii se ustavuje název Česko – slovenská republika. Pravomoci Národního shromáždění jsou konkrétně stanoveny (např.: změny ústavy, otázky hospodářské a ekonomické, otázky zahraničně politické). Slovenští poslanci mohli hlasovat pouze o federálních záležitostech. Problematika českých zemí nespadla do jejich pravomocí.

 K úplnosti nutno uvést, že 25. října 1938 souhlasila československá vláda s uspořádáním arbitráže týkající se maďarských územních nároků. 2. listopadu ve Vídni zasedal německo – italský smírčí soud. Maďarské nároky nebyly uspokojeny v plném rozsahu, pro Československo však italský ministr zahraničí hrabě Ciano zasáhl až nadmíru do územní výsosti. Výsledkem arbitráže tedy nebyl uspokojen nikdo.

 

 

Protektorát Čechy a Morava

 

 Přes nesčetné územní ústupky ze strany československé vlády a dalších politických ústupků Německu se začaly projevovat diplomatické nátlaky na likvidaci samostatného Československa.

Ministr zahraničí československé vlády Chvalkovský obdržel na 21. ledna 1939 pozvání k říšskému ministru zahraničí. Očekával výměnu názorů týkající se obecných otázek současného. Výsledkem jednání byl velmi rozčarován a zklamán. Na říšském ministerstvu zahraničí byly Chvalkovskému předány Hitlerovy instrukce, a to:

Jan Havlíček, copyright

vypovědět spojenecké svazky a plně se neutralizovat, vystoupit ze Společenství národů, provádět zahraniční politiku v souladu s Německou říší, a připojit se k Paktu proti Kominterně, odstranit přívržence Beneše a Židy, vydat protižidovské zákony, propustit úředníky, proti nimž mají Němci námitky, demobilizovat armádu, snížit stav vojsk a snížit rozpočet pro armádu, odstoupit část zlata a rezerv Národní banky, která odpovídá hospodářskému významu Německu postoupeným územím, otevřít československé trhy sudetoněmeckému zboží, nebudovat průmysl, který by konkuroval německému, respektive sudetoněmeckému, vyhovět požadavkům československých Němců (a sice: aby se mohli projevovat jako národní socialisté, ponechat Němce na jejich místech, dovolit jim, aby si mohli stanovit způsob výchovy a kulturního života, a vyloučit Židy ze všech styků s Němci a odstranit osoby bránící dobrému vztahu vlády a Němců), a na závěr zajistit dobré ČSR s Německem ve věcech hospodářských, kulturních a politických.

 Kromě Vlajky a Gajdovy Národní obce fašistické nebylo žádné politické uskupení v ČSR nakloněno přijetí Hitlerových podmínek. Vláda rychle plní některé požadavky a Chvalkovský doporučil zřízení zvláštního úřadu k usměrňování českého tisku, odboru ministerstva zahraničí pro otázky německé minority. Jedním z vrcholů polických úspěchů Německa bylo parafování smlouvy o spolupráci ze dne 26. ledna 1939 o spolupráci československé policie a gestapa. Dne 1. března 1939 byla zrušena branná pohotovost státu.

 V noci z 14. na 15. března 1939 a v průběhu 15. března obsadila Německá armáda území Čech a Moravy. Téže noci na audienci u Hitlera byl s vniknutím německých vojsk obeznámen i prezident Hácha. Hitler přislíbil autonomní vývoj Čech a Moravy, pokud čs. armáda nebude klást odpor. Hácha a Chvalkovský podepisují okamžitě předložený dokument a Beranova vláda jej vzala na vědomí a podrobila se.

Text česko – německého prohlášení okamžitě obdrželi němečtí vyslanci v Evropě a posloužil k demarším, pokud by svět chtěl proti okupaci protestovat. 16. března 1939 zřizuje Hitler na našem území nařízením číslo 75/1939 Protektorát Čechy a Morava. Tento byl otištěn jak v české Sbírce zákonů tak i v říšském zákoníku (RGB1.I, s. 485).

Výnos o vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava (úryvek) – 16. březen 1939

Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa českomoravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojením do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru, jakož již jednou v minulosti – vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru. Neboť česko-slovenskému státu a jeho držitelům moci se nepodařilo organizovat rozumně soužití národních skupin, v něm svémocně spojených, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udržení jejich společného státu. Tím však prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu.

Naplněn vážným přáním sloužiti opravdovým zájmům národů sídlících v tomto životním prostoru, zajistiti národní svébytnost německého a českého národa, prospěti míru a sociálnímu blahu všech, nařizuji tudíž jménem Německé říše jako základnu pro budoucí soužití obyvatelů těchto oblastí toto:

Článek 1

1. 

Jan Havlíček, copyright

Části bývalé Česko-slovenské republiky, obsazené v březnu 1939 německými oddíly, náleží od nynějška k území velkoněmecké říše a vstupují jako „ protektorát Čechy a Morava“ pod její ochranu. …

Článek 2

1. Obyvatelé protektorátu, kteří jsou příslušníky německého národa, stávají se německými státními příslušníky a podle přepisů zákona o říšských občanech z 15. září 1935 (Říš. zák. I, str. 1146) říšskými občany. Pro ně platí tudíž také ustanovení na ochranu německé krve a německé cti. Podléhají německé soudní pravomoci. 

2. Ostatní obyvatelé Čech a Moravy stávají se státními příslušníky protektorátu Čechy a Morava.

Článek 3

1. Protektorát Čechy a Morava jest autonomní a spravuje se sám.

Článek 5

1. Jako zastánce říšských zájmů jmenuje vůdce a říšský kancléř „říšského protektora v Čechách a na Moravě“. Jeho úřední sídlo jest Praha.

2. Říšský protektor jako zástupce vůdce a říšského kancléře a jako zmocněnec říšské vlády má úkol pečovati, aby bylo dbáno politických směrnic vůdce a říšského kancléře.

Článek 11

1. Říše může vydávati právní předpisy s platností pro protektorát, pokud toho vyžaduje společný zájem.

2. Říšská vláda může učiniti opatření potřebná k udržení bezpečnosti a pořádku.

Článek 12

1. Právo platné nyní v Čechách a na Moravě zůstává v účinnosti, pokud neodporuje smyslu převzetí ochrany německou říší.

 

Jan Havlíček, copyright

Z výše uvedeného textu je zřejmá absolutní nadřazenost Německé říše nad protektorátem. V úvodu výnosu lze nalézt jakýsi pokus o omluvu daného kroku s odkazem na historické okolnosti a sounáležitost českých zemí do říšského celku. Tyto skutečnosti lze do jisté míry považovat za pravdivé, nelze je však považovat za omluvu daného kroku. Zcela nepochybně podobnému kroku odporovalo mezinárodní právo, nicméně také hledisko národnostní, ve smyslu, že obsazení národa není možné omlouvat faktem, že národ byl po dlouhá staletí obsazen a usurpován předchůdci říše.

 Dalším bodem úvodu výnosu, nad kterým by bylo dobré se pozastavit je zmínka o národnostních problémech Československa. Na úvod je nutné uvést, že ani to nemůže být omluvou obsazení území, a především je podstatné si stále uvědomovat platnost mezinárodních norem, které nepřipouštěli obsazení v případě vnitrostátních národnostních problémů. Celým tímto historickým obdobím se však ony národnostní problémy prolínají, a měli bychom přiznat, že jejich neřešení v I. Československé republice přispělo k jejímu rozpadu před II. světovou válkou.

 Článkem číslo 1 Výnosu o vyhlášení „Protektorátu Čechy a Morava“ se zcela definitivně mění hranice České republiky a územně se čs. území stává součástí Německa. Územní výsost Československa je tedy definitivně minulostí a nelze tedy hovořit o státním útvaru, ale pouze o ovládaných národnostních skupinách žijících na určitém území jedné říše. Situace nám tedy připomíná stav v období před vznikem samostatného Československa.

 V článku 3 bod 1 se uvádí, že Protektorát Čechy a Morava jest autonomní a spravuje se sám, což pokud se nezmíníme o dalších bodech, které tento fakt popírají, by mohlo znít pozitivně. Není tomu tak. Hlava protektorátu potřebuje pro výkon svého úřadu důvěry vůdce a říšského kancléře – zde je náznak, že autonomie nebude příliš autonomní. Nezůstává však pouze u důvěry, ale v článku 5 bod 1 je již výslovně uvedeno, že vůdce jmenuje na území protektorátu jakéhosi dohlížitele na fungování správy země, který potvrzuje členy vlády protektorátu.

 V článcích 7 až 12 je již jasně definována absolutní nadřazenost říše. Počínaje prohlášením a poskytování armády říše na ochranu protektorátu, tedy likvidace ozbrojených složek, jež by mohly být loajální s národem. Různé formy kontroly a dohledu (např.: doprava, pošta, telekomunikace, cla, kurz měny říšské marky ku koruně, atd.) posilovaly moc říšské vlády respektive moc protektora na území Čech a Moravy.

 Velmi podstatným bodem výnosu je možnost vydávání říšských zákonů s platností pro protektorát a možnost úplného převzetí určitých oblastí státní správy říší v případě potřeby.

 

Závěr

Jan Havlíček, copyright

Tímto bylo dokonáno Hitlerem velmi dobře promyšlené a dlouhodobě připravované obsazení Československa, které předznamenalo II. světovou válku. V úvodu práce je poukázáno na fakta, týkající se síly armád Československa a Německa a přes tvrzení mnohých optimistů a možnosti rovného boje v případě války, je početně toto přání prakticky vyloučeno. Čs. armáda by bez zahraniční pomoci válku s Německem prohrála během několika málo dní a počty obětí na životech by se vyšplhaly do závratných výšek. Je třeba upozornit na jistou zbabělost Anglie a Francie, které za vlastní klid prodaly zájem malého státu. Události, které následovaly spustily válečnou mašinérii, která co do počtu obětí a vynaložených finančních prostředků neměla doposud v historii obdoby. Omyl Anglie a Francie byl zřejmý velice záhy.

Pokud uvážíme právní rozměr veškerých událostí v Československu po 29. září 1938 – Mnichovské dohodě – do osvobození Československa a ustavení nového státu, lze veškeré státoprávní úkony považovat za neplatné, jelikož právě dle v té době platných norem je neplatné shledáváme. Neplatnost však pro danou dobu neznamenala nic a jejich dodržování bylo nutností každodenního přežití. Dalo by se tedy s nadsázkou říci, k čemu je dnes uznání těchto norem - včetně nebo právě – Mnichovské dohody, respektive Mnichovského diktátu, za neplatné. Majetkové a snad pro někoho územní nároky se objevily před několika lety v návaznosti na Benešovy dekrety. Právě Benešovy dekrety ale reagují na absolutní neplatnost veškerých státoprávních a ústavodárných norem po 29. 9. 1938.

V přílohách, které jsem vybral k této práci jsou pro dokreslení výňatky z velice důležitých dokumentů doby.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Jan Havlíček, copyright

 


Přílohy

  1. Mnichovská dohoda (výňatek)
  2. Ústavný zákon č. 299 Sb. O autonomii Slovenskej krajiny (výňatek)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Jan Havlíček, copyright

 


Mnichovská dohoda

Německo, Spojené království, Francie,, Itálie se shodly se zřetelem k dohodě, jíž bylo v podstatě dosaženo o odstoupení sudetoněmeckého území, na těchto opatřeních, jež je třeba pro to učinit, a prohlašují, že podle této dohody je každý jednotlivě odpověden za zákroky, které je třeba učinit, aby bylo zajištěno její provedení.

  1. Vyklizování započne 1. října.
  2. Spojené království, Francie, Itálie se shodují v tom, že vyklizení bude provedeno do 10. října, a to bez ničení jakýchkoli existujících zařízení, a že československá vláda je odpovědna za to, že vyklizení bude provedeno bez poškození veřejných zařízení.
  3. Podmínky vyklizení podrobně určí mezinárodní výbor, složený se zástupců Německa, Spojeného království, Francie, Itálie a Československa.
  4. Postupné obsazování převážně německých území německými oddíly započne 1. října. Čtyři územní úseky, označené na přiložené mapě, obsadí německé oddíly v tomto pořadí: úsek ….. 6 a 7 října.

Výše uvedený mezinárodní výbor bez odkladu vymezí zbývající území převážně německého charakteru a německé oddíly je obsadí do 10. října.

  1. Mezinárodní výbor určený v § 3 určí území, v nichž se má provést lidové hlasování. Tato území budou až do skončení lidového hlasování obsazena mezinárodními jednotkami. Týž výbor určí způsob, jakým se má lidové hlasování provést, přičemž bude vycházet ze způsobu hlasování v Sársku. Výbor stanoví rovněž den, kdy se lidové hlasování bude konat; tento den nesmí být pozdější než konec listopadu.
  2. Konečné vymezení hranic provede mezinárodní výbor. Tento výbor je oprávněn doporučit čtyřem mocnostem – Německu, Spojenému království, Francii a Itálii – v určitých výjimečných případech menší odchylky od přísně etnografického stanovení pásem, jež mají být převedena bez lidového hlasování.
  3. Zavede se opční právo pro přesídlení do odstoupených území a pro vystěhování z nich. Opce musí být provedena během šesti měsíců ode dne uzavření této dohody. Německo – československý výbor určí podrobnosti opce, uváží způsob, jak usnadnit výměnu obyvatelstva a vyjasní základní otázky, které z této výměny vzniknou.
  4. Československá vláda propustí ve lhůtě čtyř týdnů ode dne uzavření této dohody sudetské Němce, kteří si toto propuštění přejí, ze svých vojenských a policejních jednotek. V téže lhůtě propustí československá vláda sudetoněmecké vězně, kteří si odpykávají tresty odnětí svobody za politické trestné činy.

Jan Havlíček, copyright

Mnichov 29. září 1938 podpisy

 

Dodatek k dohodě

Vláda Jeho Veličenstva ve Spojeném království a francouzská vláda se připojily k této dohodě s tím, že stojí za návrhem obsaženým v § 6 anglo – francouzských návrhů z 19. září, týkajícím se mezinárodní záruky nových hranic Československého státu proti nevyprovokovanému útoku. Jakmile bude upravena otázka polských a maďarských menšin v Československu, dají Německo a Itálie Československu záruku ze své strany.

 

Mnichov 29. září 1938 Podpisy

 

Doplňující prohlášení

Čtyři přítomné hlavy vlád se shodují v tom, že mezinárodní výbor předvídaný dnešní dohodou bude složen ze státního sekretáře německého ministerstva zahraničních věcí, z anglického, francouzského a italského velvyslance akreditovaných v Berlíně a z jednoho zástupce jmenovaného československou vládou.

 

Mnichov 29. září 1938 Podpisy

 

 

Doplňující prohlášení

Hlavy vlád čtyř mocností prohlašují, že nebude-li do tří měsíců problém polských a maďarských menšin v Československu vyřešen mezi zainteresovanými vládami cestou dohody, stane se tento problém předmětem dalšího jednání hlav čtyř mocností, které jsou zde přítomny.

 

Mnichov 29. září 1938 A. Hitler

 Ed. Daladier

 B. Mussolini

 N. Chamberlain

 

 

 



Jan Havlíček, copyright

 


Ústavný zákon č. 299 Sb. O autonomii Slovenskej krajiny

Národné shormaždenie vychádzajúc z toho, že Česko – Slovenská republika vznikla shodou suverenej vole dvoch rovnoprávnych národov, že slovenskému národu v Pittsburskej dohodě, jako aj v iných smluvách a prejavoch, domácich i zahraničných, zabezpečená bola úplná autonomia a vedené snahou usmerenia slovenského a českého národa v duch Žilinskej dohody, usnáša sa na tomto ústavnom zákone:

 

 ČASŤ DRUHÁ

  Změna ústavnej listiny

Hlava I. Všeobecné ustanovenia

§ 1. Slovenská krajina je autonomnou čiastkou Česko – Slovenskej republiky.

§ 3. Na území Slovenskej krajiny uzákoňuje sa krajinská príslušnosť. Podmienkou nadobudnutia krajinskej príslušnosti je domovské právo v niektorej obci Slovenskej krajiny. Štátna príslušnosť nadobúda sa automaticky príslušnosť krajinskou. ,

§ 4. Národné shromaždenie vykonáva zákonodárnú moc pre celé územie Česko – Slovenskej republiky vo veciach:

  1. ústavnej listiny, jej čiastok, jako aj v otázkach upravujúcich činnosť spoločných zákonodárnych, vládnych a výkonnych orgánov;
  2. vzťahov Česko – Slovenskej republiky k cudzině, vypovedania vojny a uzavretia mieru, obchodnej a tarifnej politiky, vývozu a dovozu;
  3. národnej obrany;
  4. štátneho občianstva, vysťahovalectva, prisťahovalectva, cestovných pasov;
  5. meny, mier a váh, věci patentov, ochrany vzorkov a ochranných známok, vymerovania a mapovania;
  6. colných;
  7. dopravy;
  8. pošty, tekomunikácií, poštovnej, sporiteľnej a šekovej služby;
  9. spoločného rozpočtu, spoločnej uzavierky, štátného dlhu, schvalovania požiček pre společné potreby štátu a ich použitia;
  10. daní, dávok a poplatkov, nakoľko tieto podľa § 18 tohoto zákona slúžia na krytie výdavkov spoločných vecí, zásad nepriamych daní vobec;
  11. Jan Havlíček, copyright

    monopolov, spoločných štátnych podnikov, ústavoch a zahriadení. Vyjímku tvoria štátne lesy a majetky, banské a hutnické podniky, kúpele, ktorých vlastníctvo a správa prechádza na tu krajinu, na území ktorej sa nacházajů;
  12. právnej úpravy otázok hospodárskych a finančních, ktoré sú potrebné k zabezpečeniu rovnakých súťžných podmienok podnikania.

§ 5. K platnosti usnesenia Národného shromaždenia vo věci zmeny ústavnej listiny a ústavnych zákonov vobec je potrebné, aby väčšina, urečená v ústavnej listine, zahrnovaľa v sebe aj primeranú kvalifikovanú večšinu členov snemovní, zvolených na území Slovenskej krajiny.

§ 9. (1) Vo všetkých veciach v § 4 tohto zákona neuvedených zákonodárnu moc pre uzemie Slovenska vykonáva Snem Slovenskej krajiny, volený všeobecným, priamym, tajným hlasovaním podľa zásady pomerného zastupenia.

 (2) Snem Slovenskej krajiny uznesie sa na ústave Slovenskej krajiny v rámci právneho usporiadania Česko – Slovenskej republiky.

 

Hlava III. Moc vládní a výkonná

§ 11.  (1) Vládnu a výkonnú moc na území Slovenskej krajiny vo veciach uvedených v § 4 tohto zákona vykonávajú orgány republiky Česko – Slovenskej, okrem bodov 4, 6, 7, 8, 10 a 12 § 4 tohto zákona.

 (2) Na základe vzájomnej dohody príslušných ministerstiev možno jednotne upraviť otázky spoločného zájmu.

 

Hlava IV. Súdcovská moc

§ 17. Súdcovstvo na území Slovenskej krajiny vykonávajú súdy, v to počítajúc Najvyšší súd, zriadené na území Slovenskej krajiny.

 

Syrový v. r.

tiež na miesto prezidenta republiky podľa § 60 ústavnej listiny

 

 

 

 

 

 

 

 



Jan Havlíček, copyright

 


Bibliografie

Malý, K.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. LINDE PRAHA, a. s. 2003

Čapka, František. Dokulil, M. Vaculík, J.: Vybrané kapitoly z nejnovějších čs. dějin. Rektorát Masarykovy univerzity Brno. 1991

Čapka, F. Vykoupil, L.: Čítanka z dějin Československa 1918 – 1945. Státní pedagogické nakldatelství, n. p. Praha. 1988

Čapka, F.: Čítanka ke studiu nejnovějších dějin Československa. Rektorát Masarykovy univerzity Brno. 1991

Mencl, V. Hájek, M. Otáhal, M. Kadlecová, E. Křižovatky 20. století. Naše vojsko, s. p. Praha. 1990

 

K výňatkům byly použity:

Německý imperialismus proti ČSR (1918 – 1939), Praha 1962, s. 343 – 345

Dokumenty z dějin státu a práva na území ČSSR do r. 1938, Brno 1984, s. 187 - 189

 

 



Jan Havlíček, copyright