[1] Viz k tomu bližší specifikace …je ochoten plnit… např. v R 34/1989: „uložením dokladů a klíčů od vozidla do ústřední úschovy lze prokázat, že složitel je připraven plnit.

[2] NS Cdon 1356/96: Z kupní smlouvy vzniká mezi účastníky synallagmatický závazkový právní vztah, to však automaticky neznamená, že by povinnost jednoho z nich byla vázána na splnění vzájemné povinnosti druhého ve smyslu § 560 OZ (uveřejněno v Právních rozhledech číslo 5. z roku 1998) 

[3] Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi (dále jen OZO), autorů prof. Dr. František Bouček a prof. Dr. Jaromír Sedláček a spolupracovníci, nakladatelství LINHART, Praha 1936, s. 697. 

[4] Dále bude rozveden komentář k rozhodnutí 33 Sco 1893/99-94 uveřejněný v Jurisprudenci 1/2001, týkající se právě vyložení synallagmatických závazků jako závazků )platných,

[5] § 917: U smlouvy úplatné oplácejí se buď věci věcmi, anebo konání, k nimž patří také opominutí, konáními anebo konečné věci konáními anebo konání věcmi.

[6] § 934: Jestliže při dvoustranně zavazujících jednání jedna strana neobdržela od druhé strany na obecné ceně ani polovinu toho, co jí dala, dává zákon poškozené straně právo žádati zrušení a uvedení do předešlého stavu. Druhé straně přísluší však právo jednání zachovati v platnosti tím, že je ochotna nahraditi úbytek až do výše obecné hodnoty. Nepoměr hodnoty posuzuje se podle doby, kdy bylo jednání smluveno.

[7] Viz např. rozhodnutí nejvyššího soudu Gl. U. N. F. 2621: Nabyvatel může uplatňovati zkrácení přes polovici teprve tehdy, když smlouva o kterou jde, byla úplně splněna. Toto soudní pravidlo však neplatilo absolutně, viz k tomu např.: rozhodnutí Nejvyššího soudu Rakouského (rozh. z 13. IV. 1920, Rv III 86/20, SZ II/24): Odškodnění pro zkrácení přes polovici ceny nelze se domáhati, je-li navrácení do předešlého stavu nemožným. (musím se však domnívat, že v tomto případě bylo možno poskytnout plnění peněžní, aby došlo je kompenzaci vzájemného plnění).

[8] § 1045, ujednání o smlouvě směnné OZO: Směna je smlouva, kterou se věc za jinou věc přenechává. Skutečného odevzdání není zapotřebí ke zřízení, nýbrž jen ke splnění směnné smlouvy a k nabytí vlastnictví. 

§ 943: Pojem směnné smlouvy: Dává-li se věc za věc nebo slibuje se výměna věci za věc, vznikne smlouva směnná.

[9] Např. Předmětem směnné smlouvy je směna automobilu za pět kusů motocyklů (přesně specifikovaných). V současné době má však strana smlouvy, která plní motocykly, pouze jeden. Musí si další obstarat a jelikož to nebude hned, dohodnou smluvní strany výhradu vlastnictví, tedy odsunou přechod vlastnického práva až na okamžik předání posledního motocyklu, přičemž auto je již od podpisu smlouvy v držení této strany.

[10] Rozhodnutí nejvyššího soudu Gl. U. 14.196: žalobce musí dokázati, že plnil sám. K zaplacení kupní ceny stačí, byla-li řádně nabídnuta nebo dodána věc podle úmluvy do vydání rozsudku v prvé stolici.

[11] Exeptio non adimpleti contractus

[12] Celý smysl směny, koupě a prodeje a dalších by se vytratil, pokud by plnění nebylo vzájemné. Pokud by například nebyla povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu, pak by se bezesporu jednalo o smlouvu darovací, která nemá ambice vyvážit vzájemná práva a povinnosti účastníků (subjektů) vztahu.

4 Jednalo se o koupi kradeného automobilu a následná restituční povinnost

[13] Citace: V případě povinnosti vrátit si oboustranně plnění jde v režimu ustanovení § 457 obč. zák. o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek (srov. k tomu dále ustanovení § 560 odst. 1 obč. zák. ). Jsou-li obě plnění peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (srov. dikci § 458 odst. 1 obč. zák. ), pak se specifická povaha ustanovení § 457 obč. zák. projevuje i tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení. Na platnosti vyslovených závěrů, k nimž se i nadále ve své rozhodovací praxi hlásí, nevidí Nejvyšší soud důvodu cokoliv měnit ani pro případ, že jeden nebo oba účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy jsou v konkursu. Tvrdí-li dovolatelka, že dobová judikatura nemohla počítat s úpravou zákazu učinit projev směřující k započtení, obsaženou v ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) ZKV, pak jde o argumentaci neúplnou. Také dobová úprava institutu započtení v občanském zákoníku (srov. ustanovení § 97 obč. zák. ve znění účinném před 1.1.1992, zmíněné i v R 26/1975) totiž zakazovala jednostranný zápočet některých pohledávek; v režimu ustanovení § 457 obč. zák. se však takový zákaz neprosadil. Jestliže si tedy účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy před prohlášením konkursu na majetek jednoho z nich poskytli navzájem peněžitá plnění, popřípadě plnění, za něž jim přísluší peněžitá náhrada, může se i prohlášení konkursu ten z nich, který plnil ve větším rozsahu, úspěšně domoci jen vrácení toho, oč plnění, které sám poskytl, přesahuje plnění, které obdržel od druhé smluvní strany.Je tomu tak proto, že v intencích ustanovení § 457 obč. zák. vzniká povinnost vrátit plnění (a tedy i „právo na vrácení“) již v okamžiku přijetí takového plnění (předcházejícímu prohlášení konkursu). K tomuto okamžiku se vypořádávají (způsobem plynoucím z R 26/1975 a R 15/1989)i vzájemně poskytnutá plnění. V tomto směru proto dovolání důvodné není a úvahy odvolacího soudu připínající se k účinkům neplatné smlouvy jsou – v obecné rovině – správné.

[14] Rc 13/2002 20 Cdo 1270/99 [Sb.NS 2002, 2: 118]

[15] Citace: Ani v případě, kdy vzájemná podmíněnost plnění plyne ze zákona (viz citované ustanovení § 457 obč. zák. ), se důsledky § 560 obč. zák. neprosazují automaticky. Za synallagmatický lze kupř. vztah z neplatné či zrušené smlouvy považovat jen došlo-li již na jejím základě k (vzájemnému) plnění obou smluvních stran, a naopak, o takový vztah nepůjde poté, co jedna ze smluvních stran závazek vrátit druhé vše, co podle smlouvy dostala, dobrovolně splnila.

[16] Plnění z neplatné smlouvy, která je dvoustranným právním úkonem, je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení definovaných ust. § 451 obč. zák . Jejím důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví § 457 cit. zák. , který je speciální úpravou bezdůvodného obohacení ve vztahu jak ke smlouvě zrušené, tak ke smlouvě neplatné. Právě toto ustanovení zakládá vzájemnou podmíněnost plnění mezi účastníky smlouvy. Jestliže ustanovení hmotného práva váže povinnost plnění jednoho z účastníků na povinnost druhého z nich (tzv. synallagma), pak žádný z účastníků se nemůže svého nároku domáhat, jestliže žalobní návrh sám nebo ve spojení se vzájemným návrhem žalovaného neumožňuje soudu, aby tuto vzájemnou vázanost restituční povinnosti mohl vyjádřit ve výroku svého rozsudku, aniž by tak překročil návrh ( § 153 odst. 2 o. s. ř. ). Jinými slovy nemůže být vyhověno žalobě na plnění ze synallagmatického závazku, jestliže žaloba sama nebo vzájemný návrh žalovaného neváží požadované plnění na povinnost žalobce k odpovídajícímu plnění, případně pokud ke vrácení plnění druhé strany již nedošlo. V daném případě toto synallagma v žalobě vyjádřeno nebylo, nemohlo jí tudíž být vyhověno a za této situace Nejvyšší soud uzavřel, že není otázkou zásadního právního významu, jak byla posouzena otázka promlčení nároku stěžovatele. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí řešilo specifickou otázku konkrétního právního vztahu mezi účastníky řízení, nebylo možno dovodit, že by rozhodnutí mělo potřebný judikatorní přesah, který by odůvodnil zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se vad řízení, k těm pak dovolací soud uvedl, že tyto samy přípustnost dovolání nezakládají a přihlížet k nim by bylo možné pouze v případě, že by šlo o dovolání přípustné.