¨

Autor:

Mgr. Jan Havlíček, právník

www.MEDARB.cz

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

obor Právo a právní věda

 

 

 

 

 

SEMINÁRNÍ PRÁCE ZE SOCIOLOGIE PRÁVA

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ZDRAVÝ ROZUM A SOCIOLOGICKÉ MYŠLENÍ

 

 

 

 

 

 

 

	Jan Havlíček (copyright)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zpracoval: Jan Havlíček (UČO: 165883)

e-mail:  ha.jan@seznam.cz

Pokud bychom se rádi zabývali problematikou vztahu zdravého rozumu a sociologického myšlení je třeba si nejprve tyto pojmy přesně vymezit. Začít můžeme několika způsoby. Každý člověk velice často používá slovo rozum potažmo slovní spojení zdravý rozum. Víme však přesně co tato slova znamenají? Jistě – namítnul by každý, komu bychom tuto otázku položili. Samozřejmě by nám nelhal. Subjektivní pohled na člověka, který podle názoru jednotlivce či určité skupiny disponuje zdravým rozumem, může však být pro ostatní jednotlivce či většinu ve společnosti nepřijatelný či dokonce zavrženíhodný. Ve snaze o co nejobjektivnější pohled na problematiku zdravého rozumu a sociologického myšlení nebo rozumu jako takového bychom měli uvést přesnou, encyklopedickou definici tohoto slova. Z té bychom měli také vycházet v  průběhu procesu porovnání. Neznamená to však, že se v textu zcela bezezbytku ubráníme určitému subjektivismu, protože ten je každému jedinci bezpochyby vlastní a není možné jej pominout.

Rozum lze chápat jako obecně duchovní činnost člověka směřující k uchopení objektivního celku reality. Toto je velmi obecné vymezení termínu. Můžeme se dále domnívat, že vzhledem k historickému vývoji se také náhled na definování rozumu měnil. Je nutné tedy zmínit tyto širší souvislosti a uvést příklady některých historických okamžiků či situací, kdy byl rozum, jako pojem, velice frekventovaně používán.

Rozum, coby pojem jej využívá buržoazní společnost ve svých filosofických publikacích, které napomáhají v boji proti feudální ideologii. Vše co doposud fungovalo a odehrávalo se ve společnosti je rázem nazýváno nerozumné a rozumným je nazýváno vše, co zahrnuje nová ideologie. Následně došlo ke změně postojů a pojem rozumné si pro svoje konání osvojilo dělnické hnutí. Nové dělnické hnutí také samozřejmě neguje rozumnost činů buržoazie a bezezbytku si tento pozitivismus přisvojuje pro vše co hlásá a činí. I. Kant specifikuje rozum jako schopnost odvozovat od obecného zvláštní a představovat toto jako principiální a nutné. Míní tím jednat podle principů závazných pro všechny lidi.

Jan Havlíček (copyright)

Vzhledem k tomu, že alespoň částečně jsme obeznámeni s historií, můžeme vývoj zdravého rozumu a sociologického myšlení pozorovat s odlišnostmi, které nám minulost nabízí. Těžko se můžeme domnívat, že v době feudalismu by bylo považováno za rozumné zvolit si z řad nevolníků svoji legitimní vládnoucí instituci a následně se podvolovat jejím normativním nařízením pod hrozbou sankcí. Pokud se ohlédneme ještě více do historie – do doby prvobytně pospolné společnosti, která je také v historii častokrát nazývána „Zlatým věkem lidstva“ – nalezneme zde diametrálně odlišné měřítko porovnávání rozumného od nerozumného. Feudální zřízení na bázi nevolnictví by se zcela nepochybně nesetkalo s kladným hodnocením z kritéria rozumnosti v porovnání s absolutní vyrovnaností všech členů rodu (kmene) této prvobytně pospolné společnosti.

Z výše uvedených obecně platných faktů můžeme dovodit subjektivní názor na relativitu rozumného či zdravě rozumného. Pokud budeme prozatím vycházet z Kantovy teorie, kterou budeme chápat jako: určení za rozumné je to, co lze v důsledku považovat za vhodné pro širokou a obecnou společnost, můžeme vyvozovat, že zdravý rozum je subjektivní smýšlení, konání či chování, které je obecně přijímáno za správné. Zjednodušeně můžeme hovořit, z pohledu historie právní sociologie, o rozumu, který je platný od počátku lidstva, nalézáme jeho základní modifikace (např. nezabít jiného člověka, zajistit si vlastní obživu atd.) a můžeme nalézt měnící se aspekty posuzování rozumného z pohledu celospolečenského, z pohledu určité skupiny lidí (např. viz výše uvedené rozdíly v chápání rozumného v době prvobytně pospolné společnosti, feudalismu, buržoazie a vlády dělnické třídy). Veškeré tyto úvahy směřují k tomu, že subjektivní zdravý rozum je velice významným způsobem ovlivňován celospolečenským vnímáním. Úzká souvislost s vývojem zdravého rozumu a společenských norem či právní dogmatikou, a v této práci především, sociologického myšlení.

Zcela nepochybně se podobným způsobem vyvíjí v návaznosti na změny ve společnosti v historii také pohled na sociologické myšlení. Způsoby sociologického lze nalézt již v literatuře antické. Pro snadnější pochopení souvislostí tohoto vývoje je nutné definovat si také termín sociologie (jako taková) respektive zamyslet se nad významem sociologického myšlení z hlediska historického, právního a současného.

Sociologií můžeme rozumět odborný přístup ke zkoumání sociální reality. Sociologie je věda o společnosti jako o celostním systému, o skupinách, institucích a procesech společenského života. Sociologické myšlení je to, co bezpochyby předcházelo vzniku sociologie, jako samostatné vědní disciplíny a předpokládá, chápat vztahy ve společnosti, směr, kterým se společnost ubírá a důvody, které ji k tomu vedou z pohledu co možná nejvíce obecného. Tato skutečnost platí nejen pro sociologii obecně, ale v určitém smyslu také pro její odvozené vědní disciplíny, jako např. sociologie práva. V sociologii práva, jakož i v ostatních sociologických oborech, je žádoucí při zkoumání zabývat se obecným pouze do té míry, abychom byli schopni dojít ke smysluplným a prokazatelně správným poznatkům. Po seznámení se s těmito skutečnostmi usuzujeme, že nejenom hodnocení obecné je podstatou sociologického myšlení, ale je nutné obecnost modifikovat na zkoumanou problematiku.

Jan Havlíček (copyright)

Sociologické myšlení se prolíná vývojem lidstva od počátku. Poznatky o sociologickém myšlení nalézáme již v prvních písemných památkách společností kulturních. V antice se sociologickou tématikou zabývali filozofové. Vznik samostatné vědní disciplíny sociologie by se mohl datovat rokem 1839, kdy Francouz Auguste Comte použil tento výraz jako první v souvislosti s tzv. „vědami o společnosti“. V historii mezi sociology nalezneme velké množství velmi významných a známých osobností. Z doby nedávno minulé můžeme vzpomenout sociologické a socialistické smýšlení Marxe a Engelse dále rozvinutá Leninem a jejich teorie zákonitostí a sil vývoje působících v rámci společných ekonomických institucí.

Pokud jsme hovořili o vývoji sociologie, vzniku jako samostatné vědní disciplíny, je třeba zhodnotit vývoj na základě historických skutečností. Sociologické poznatky v historii mnohokrát ovlivňovaly společnost, její vývoj a organizaci. Je zcela logické že pokud Marx, Engels, respektive Lenin dokázali poukázat na problémy dané doby spojené se situací ve společnosti, životě jedinců, potažmo sociálními jistotami resp. nejistotami jednotlivce a byli schopni nabídnou většině ve společnosti řešení, byl pro posledního jmenovaného zaručen úspěch při výběru do čela vedení společnosti.

Z těchto skutečností můžeme usuzovat  jejich perfektní sociologické znalosti a schopnost empatie. Pokud bychom tento fakt (a nejen tento fakt – v historii podobných zkušeností nalezneme velké množství) chtěli absurdně zobecnit a vyvodit z něj určitý závěr, dospějeme k tomu, že všichni revolucionáři, jak v kladném slova smyslu, tak také v záporném (Hitler, Lenin, Stalin) museli být velmi kvalitními sociology. V historii byl tento fakt někdy nazýván „že k tomu vedlo klima ve společnosti“. Moderní situace však již nepotřebuje sociology revolučního typu, tím se však nesnižuje jejich důležitost pro fungování společnosti. Stále silněji chápeme potřebu poukazovat na problémy uvnitř určité společnosti, na problémy mezi společnostmi jiného smýšlení či vyznání, na problémy sociální diferenciace ve světe a bezesporu na pozici jednotlivce ve stále více globálním světě apod. Poukazovat na tyto problémy, vyhodnocovat je a prostřednictvím sociologie obecně a odvozených vědních disciplín navrhovat možná řešení.

Jan Havlíček (copyright)

 Sociologie jako vědní disciplína se neobejde bez osob se zdravým rozumem. Není to nepochybně vymožeností pouze sociologie, lidé se zdravým rozumem jsou třeba ve všech společenských odvětvích. Avšak právě zkoumání sociologie a zdravého rozumu je velmi zajímavé z hlediska celospolečenského. Velmi specificky tuto relaci popsal ve své knize Zigmunt Bauman. Kniha Myslet sociologicky a její přepracované vydání stejného názvu, na kterém se autorsky podílel také Tim May, a to na vyzvání Z. Baumana, je jakýmsi úvodem do problematiky sociologie jako komplexní vědy. Kniha je nejen autory považována za pomůcku při studiu či amatérském zájmu o vědní obor. Zigmunt Bauman je velice uznávaným světovým sociologem, emeritním profesorem na univerzitě v Leedsu a profesorem Varšavské univerzity. Došel významného ocenění také u nás; v roce 2002 udělila Z. Baumanovi Univerzita Karlova hodnost doctor honoris causa v oboru sociologie.

 Vraťme se k problematice vztahu sociologie a zdravého rozumu. Bauman ve své knize uvádí pro zdravý rozum anglický termín – common sence, který je pro danou problematiku uplatňován již v celém světě, nejenom v anglicky hovořících zemích. Zajímavé zjištění bezpochyby je, že velmi málo vědeckých disciplín se zabývá problematikou zdravého rozumu. Například jej nenalezneme v oblastech bádání astronomie, fyziky nebo chemie. Důvod je zcela prostý, předměty, kterými se zabývají, nespadají do běžného zájmu chápání obyčejného člověka. Vazba obyčejného člověka na podobné vědní obory je pochopitelně velmi slabá. Běžný, v oboru nevzdělaný, člověk nepovažuje vlastní zdravý rozum za schopný pochopit danou problematiku bez pomoci a vysvětlení vědecké obce. Názorová konfrontace limituje vědce pouze ve vzájemném vztahu, nikoli vazbou na zájem veřejnosti, díky minimálním možnostem běžných lidí přístupu ke srovnatelným informacím. Ze zkušeností si také podobnou vazbu lze prokázat nízkou povědomostí veřejnosti o různých vědeckých výzkumech.

 Podobné tendence ve společnosti vzrůstají a to nejen v souvislosti se vztahem vědy a veřejnosti, ale i ve společenských interakcích. Omezení vzájemných společenských interakcí se nazývá privatizací sociálních problémů. V podobných problémech se zabývá sociologie fungováním zdravého rozumu ve společnosti. Vztah a interakce ve společnosti jsou pro ni samotnou a pro jednotlivce v ní jednou z nepodstatnějších věcí. S mírnou nadsázkou jsme schopni říci – otázkou života a smrti. Fungování zdravého rozumu v interakčních procesech je tedy důležité znát.

 Abychom docílili lepšího poznání je třeba odlišit zdravý rozum od sociologie. Sociologie je coby věda podřízena přísným pravidlům, je však velmi odkázána na zodpovědný diskurs, jenž je schopen zvýšit věrohodnost jejího bádání a také spolehlivost a ověřitelnost jejích výsledků.

Jan Havlíček (copyright)

 Dalším rozdílem je vymezení rozdílu mezi omezenými interakcemi jednotlivce a určitého kvalifikovaného nadhledu hodnocení sociologie z pohledu získaných a rozšířených vědomostí. Hodnota vnímání jednotlivce nebo úzké skupiny je do jisté míry degradována neochotou nebo malou možností dalšího vzdělávání či získávání nových zkušeností. Zdravý rozum se tedy vyvíjí v minimálním interakčním prostředí každého jednotlivce a je modifikován limitovaným množstvím vzájemných konfrontací. Omezující pro jeho rozvoj jsou také individuální dispozice, ať již hmotné či různé sociální omezení nabývání vědomostí.

 Z předešlého rozdílu téměř vyplývá rozdíl tento. Jednoduše je to vazba mezi většinovou veřejností a naším žitým světem. Naše jednotlivé vnímání je žitým světem ovlivněno a limitováno. Absorbování žitých světů osobností jedince je omezeno mnoha faktory a velice úzce to souvisí s problematikou informovanosti a vzdělanosti v návaznosti na možnosti konkrétního jedince. Vnímání světa z pohledu více žitých světů je relevantnější pro pochopení problematiky v dané chvíli nutné pro soužití ve skupině.

 Obecné chápání je však velice neblaze vnímáno právě sociologií, která je ze své podstaty nucena je negovat. Vnímání jednotlivce a jeho názoru jako výchozího a jeho porovnávání s okolním světem v rámci společenských interakcí je doménou sociologie. Podobná rozlišení jsou tedy základem utváření sociálních vazeb z pohledu sociologie a jejich dedukce ve společnosti je povinností sociologie jako vědní disciplíny. Souvislosti s vnímáním zdravého rozumu a jeho projevů mezi lidmi jsou primárními principy tvorby interakčních vztahů. Poznání, jejich identifikace a návrhy řešení podobných vazeb jsou postatou lidského bytí. Aplikace navržených změn poznaného sociálního problému je funkcí státu prostřednictvím veřejnoprávních institucí. Není to však pouze jejich doménou. Podobnou problematikou se zabývají také soukromé instituce a mino jiné jedinci.

 Sociologie přestože veškeré problémy společnosti a interakcí identifikuje, je zastáncem rozmanitosti a varuje před univerzalizmem společenského jednání, které ani není možné. Nemělo by také být považováno za inspirativní. Lidská identita ve světě je jedinečným rozlišením vnímání světa lidí a zvířat. Společenské struktury směřující k ochraně jednotlivosti identity jsou prostředkem k jejich zachování.

 Sociologické myšlení nám v jistých oblastech také může pomoci potlačit funkci zdravého rozumu zastávajícího pouze subjektivní zájmy. Pomůže nám vnímat citlivěji a s určitým nadhledem rozmanitosti, které denně potkávají každého jedince v běžném životě. Tolerance ve společnosti může však také v těchto souvislostech pomoci rozvoji zdravého rozumu. Uvědomění si sociálních interakcí, které v rámci rozmanitosti mohou být pro subjektivní uspokojení zájmu velice prospěšné. Vzájemným obohacování se dostala společnost na úroveň dnešní vyspělé kultury a jak se to také nazývá „pánů tvorstva“.

Jan Havlíček (copyright)

 Souvislosti a oddělení zdravého rozumu se sociologickou vědou je nelehké, v některých přístupech žádoucí, v jiných je kooperace těchto faktů velice žádoucí. Omezením jednoho či druhého v příhodné době jsme schopni pochopit svět v nových souvislostech a pokud budeme schopni tato fakta zužitkovat ve prospěch společenských vztahů, jistě to lidstvo posune opět o něco dál. Sociologie je také věda o jednotlivcích a jejich interakcích, měli bychom tedy začínat každý sám u sebe. Povědomí o významech a prospěšnosti sociologie nepřísluší pouze vědcům, ale jak již vyplynulo z práce, je to velmi důležité i pro běžné lidi. Jedinec by se měl snažit rozšířit své žité světy a prostřednictvím sociologie je to velmi vhodné. Otázek k zamyšlení nad fungováním interakcí dnes, v minulosti a zamyšlení se nad tím jak budou fungovat v budoucnosti je velice mnoho. Pochopení základních sociologických skutečností nám v životě jistě pomůže.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

	Jan Havlíček (copyright)

 

BIBLIOGRAFIE:

 

Večeřa M., Urbanová M.: Sociologie práva v textech, Masarykova univerzita, Brno, 1999

Večeřa M., Urbanová M.: Základy sociologie práva, Masarykova univerzita, Brno, 1996

Bauman Z., May T.: Myslet sociologicky, Sociologické nakladatelství SLON, Praha 2004

 

 

 

 

 

	Jan Havlíček (copyright)