Ženské kvóty

30. 8. 2007

Jan Havlíček, copyright

Autor:

JUDr. Jan Havlíček, advokát

www.janhavlicek.com

Masarykova univerzita v Brně

Právnická fakulta

Katedra ústavního práva a politologie

ŽENSKÉ KVÓTY

(seminární práce)

Zpracoval: Jan Havlíček

Forma studia: CŽV- ISP

Datum odevzdání: 19.04.2006

Předmět: Ústavní právo II

učo: 165883

Zadavatel práce: prof. JUDr. Jan Filip, CSc.

OBSAH

ÚVOD
POROVNÁNÍ S OKOLÍM
ČESKÉ ŽENY
ŘEŠENÍ PROSTŘEDNICTVÍM KVÓT
FRANCOUZSKÝ MODEL
ZÁVĚR
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

Jan Havlíček, copyright

1. ÚVOD

Dané téma je velice aktuální, jelikož se blíží volby a v plném proudu je předvolební období, plné slibů a politického velikášství. Na pořad agitace se také před letošními volbami dostalo téma zastoupení žen v české politice, coby účastnic na veřejném životě.

Nemusíme dlouze pátrat v paměti a zjistíme, že opravdu mnoho žen v Parlamentu, ve vládě atd. vidět nelze.

Nabízí se nám několik důvodů a několik řešení tohoto problému. A že o problém opravdu jde, nám s blížícími se volbami tvrdí uchazeči o křesla v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Musím s nimi souhlasit. Nebudeme-li brát v potaz, jinakost ženského vnímání světa a řešení problémů, musíme namítat oprávněnost jejich zastoupení minimálně jejich 50% poddílem na lidstvu.

Některé ženy, a jak jsem výše uvedl poslední dobou i řada mužů, nazývají tento jev „nehotovou či nenaplněnou demokracií“. Paní Maříková, bojovnice za ženská práva, dokonce hovoří o tom, že ženy jsou staveny mimo vliv, a je jim bráněno v přístupu k mnoha funkcím, čímž je degradována jejich vlastní důstojnost a jsou odsouvány do pozice menšiny. Článek 4 Ústavy, respektive čl. 3 odst. 1 Listiny (základní práva se zaručují všem bez rozdílu pohlaví) zaručuje ochranu státu ve věcech diskriminace z mnoha důvodů, na prvním místě výčtu nalezneme rovnost pohlaví.

Jan Havlíček, copyright

2. POROVNÁNÍ S OKOLÍM

Celá Evropa se donedávna potýkala s problémem diskriminace žen. Postupem času však mnohde dospěli k názoru, že jakási „pasivní“ ochrana, v článcích obdobného znění jako je tomu i u nás v čl. 3 odst. 1 Listiny, není k zabezpečení rovnoprávného zastoupení žen ve veřejných funkcích dostačující. Formální rovnost bezesporu existuje, ale funkčně to prozatím nefunguje, což je dáno jiným postavením žen ve společnosti (85% žen nastupuje mateřskou dovolenou, kterou prodlužují na rodičovskou dovolenou – zbývá 15% na muže). Pouhým tímto jednoduchým příkladem je demonstrováno, že zatímco muž se aktivně podílí na polickém životě, žena se stará o dítě a je pro ni daleko větší problém starat se o dítě, pracovat a ještě fungovat politicky.

Feministická hnutí se začala obracet na politiky zprvu s myšlenkou ženský kvót pro sestavování volebních kandidátních listin, přičemž neopomněly ani sankci v podobě snížení státního příspěvku politickým stranám, které nedodrží paritu. Boj se feministkám někde podařil lépe, někde hůře, jednou ze zemí, kde se dílo podařilo, je Francie. V roce 1999 zde byl přijat zákon, který přesně popisuje a dále konkretizuje (viz. níže) právě požadavky představitelek feministických hnutí ve Francii.

Problém byl vyřešen ve více okolních zemích, nebyl stále vyřešen u nás, do voleb se to již nestihne a po volbách nepůjde zcela jistě o téma, které bude poslance nejvíce pálit. Situace u nás a např. ve Francii je však v mnohém stejná.

3. ČESKÉ ŽENY

Jan Havlíček, copyright

Procentuelní zastoupení žen v českých politických stranách (viz. tabulka na str. 5), následně pak v jejich vedení, je nelichotivé. Není však jejich politická neangažovanost dána jinou mentalitou žen než mužů? Těžko říci, přesto je ale faktem, že vedení politických stran patří především mužům, jedinou předsedkyní parlamentní politické strana byla Hana Marvanová (2001-2002, US-DEU). Dříve samostatná Demokratická Unie byla průkopnickou a její předsedkyní byla paní A. Hromádková, toho času však DEU nebyla parlamentní stranou. Posun je částečně vidět na postech místopředsedkyň, které se objevují stále častěji (např. ČSSD, KSČM). Politicky angažované mládeži však tyto strany příliš příkladem nejsou, jelikož nenalezneme ani jednu předsedkyni v Mladých Sociálních Demokratech, Mladých Konzervativcích, Komunistickém Svazu Mládeže a Junior Klubu KDU-ČSL.

Pro názornost si do tabulky uveďme poddíl žen na členské základně politických stran.

Strana	Rok	Počet členů	Z toho žen	Žen v %
ČSSD	1999	14000	3780	27
ČSSD	2000	16300	4189	25,7
KDU-ČSL	1999	60464	31597	52,3
KDU-ČSL	2002	50834	26770	52,7
KSČM	1999	136516	51360	42,8
KSČM	2001	112973	49143	43,5
ODS	1998	19730	6900	35
ODS	2002	18443	6486	35,2

Paritu nenalézáme ani v členství žen v politických stranách. Nejlépe z pohledu zastoupení žen je na tom KDU-ČSL, kde však jejich účast vyplývá do jisté míry z velkého poddílu konzervativních rodin, kde mají všichni členové domácnosti stranickou legitimaci, fakticky se však na dění neúčastní.

Poslední dobou se objevují mnohé návrhy, které bychom potencionálně mohli aplikovat také do našeho právního řádu. Zamyslet bychom se prvé řadě měli nad tím, pokud stanovíme ženské kvóty, nedojde k pozitivní diskriminaci (jak se o ní v této souvislosti často hovoří). Domnívám se, že k pozitivní by došlo pokud bychom nebrali v úvahu zastoupení žen ve společnosti, které je 50 %, ale soustředili bychom se pouze na zastoupení žen v politických stranách. Pak bychom takové jednání mohli považovat za diskriminační. Je to ale úvaha pouze hypotetická, bezesporu je nutno považovat ženy za zcela rovnoprávně i pokud právě nejsou členkami politických stran. Nemůže se tedy o pozitivní (pro ženy) ani negativní (vůči mužům) jednat, protože pokud je 50% žen a 50% mužů ve společnosti, pak nemůže být pravidlo vyžadující takové zastoupení diskriminační.

Listiny a Ústavy by se daná problematika nedotkla přímo, jejich změna by nutná nebyla. Muselo by se však změnit volební zákonodárství. Jsem zastáncem minimálních zásahů státu, co do volebního práva však musí být pravidla dána jednoznačně.

Jan Havlíček, copyright

4. ŘEŠENÍ PROSTŘEDNICTVÍM KVÓT

Volební právo je zcela zásadní z pohledu ústavního práva, zásahy proto musí být velice uvážlivé. Existují dva různé přístupy týkající se problematiky parity. Jedním je „francouzský model“, který bude popsán v následující kapitole. Druhou variantou je zahrnutí přímo do volebního zákona, že bude muset být v Poslanecké sněmovně z dvou set poslanců 100 žen. Totéž by zřejmě platilo také pro Senát, vyšší územně samosprávné celky, samosprávné celky, snad i pro vládu, doufejme, že nebudeme muset mít také dva prezidenty.

Jak je z dikce zřejmé, nejsem zastáncem podobného zákona, protože bychom částečně zrušili politickou soutěž, oslabili bychom voličovo právo vybrat si atd. Tato myšlenka mi přijde protiústavní (čl. 21 odst. 1, 3, a především odst. 4). Ústava i zákon č. 247/1995 Sb. o volbách do Parlamentu ČR garantují rovné volební právo, my bychom ale museli de facto volit i ženu pokud bychom nechtěli, nebo žena by zvolila muže, a to i pokud by nechtěla. Svobodná soutěž mezi členy strany mizí (do jisté míry).

Podle mého mínění je tato myšlenka zcestná a neřeší daný problém. Varianta, kterou bezesporu lze aplikovat také v ČR, je „francouzský model“.

5. FRANSOUZSKÝ MODEL

Ve Francii velice úzkostlivě v tomto případě rozlišili pojmy rovnost a parita. Rovnost je stavem, stavem žádoucím a bezesporu nutným, kdežto parita je právě nástrojem k dosažení rovnosti (Sintomer. Y). Značná část politické reprezentace se zde postavila například proti Norským ženským databankám, kde se museli registrovat ženy, jež měly zájem podílet se na správě věcí veřejných. Seznamy posléze byly poskytovány polickým stranám a veřejným institucím, které si mohly vybírat. Nezvolili tento model pro jeho snad ještě větší ponižování, oproti absenci jakéhokoli opatření, přestože v Norsku své praktické úspěchy zaznamenal.

Francie v přípravném procesu a při veřejné diskusi navázala, částečně, na návrh zákona z dob V. Francouzské republiky, který se levicová vláda pokusila navrhnout v roce 1982. Jednalo se o to, že zapovídala kandidátku s více jak 75% zástupců jednoho pohlaví. Ústavní rada však s odkazem na Prohlášení práv člověka a občana z r. 1789 a navazující článek ústavy z roku 1958 tento zákon zrušila.

Jan Havlíček, copyright

Další boj za zavedení kvót se komplikoval právě proto, že je nutná změna ústavy k prosazení podobné změny. Muselo tedy dojí ke konsensu pravice a levice. V roce 1995 byla vytvořena Observatoř pro paritu, a Lionel Jospin slíbil prosazení změny ústavy. Obava opozice (jak posléze někteří z jejích zástupců přiznali) z toho, aby nevypadali staromódně, napomohla schválení změn ústavy a poté přijetí novely volebního zákona (3. května 2005).

Zákon obsahuje tři základní ustanovení. 1. o sestavování kandidátních listin v místních volbách, 2. o sestavování kandidátních listin ve volbách do Evropského parlamentu, 3. článek o veřejném financování politických stran. Článek třetí bychom mohli nazvat jako článek sankční.

Ad. 1. platí: „na žádné kandidátní listině nesmí být počet kandidátů jednoho pohlaví vyšší než počet kandidátů opačného pohlaví. Ve skupinách šesti kandidátů podle listiny musí být stejný počet kandidátů obou pohlaví.“

Ad. 2. platí: „na žádné kandidátní listině nesmí být počet kandidátů jednoho pohlaví vyšší než počet kandidátů opačného..“ navíc však: „každá kandidátní listina musí být sestavena střídavě z kandidátů obou pohlaví“ (zde se musejí střídat po jednom!).

Ad. 3. platí: „strana, která má poddíl kandidátů jednoho pohlaví vyšší o 2% na je počet kandidátů opačného pohlaví, obdrží nižší podporu z veřejných prostředků, oč je tento rozdíl větší“.

Právní předpisy, které by byly dotčeny v případě aplikace tohoto modelu v ČR:

Zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky ve znění pozdějších změn a doplnění ( a to především §32, kde by mohla být upravena metodika dle fr. modelu viz. ad. 1, 2)

Dále je možná změna také:

Zákon č. 152/1994 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích

Zákon č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů

Domnívám se, že tato změna by neodporovala našemu ústavnímu pořádku, proto by nemuselo dojít ke změně ústavy, a zákon č. 247/1995 Sb. není zákonem ústavním, jeho změna by nemusela činit Parlamentu takové problémy, pokud by byla vůle zákonodárce.

Jan Havlíček, copyright

6. ZÁVĚR

Domnívám se, že právě „francouzský model“ dává šanci ženám existovat v politice rovnoprávně, navíc nebere šanci volit a být zvolen. Snažil jsem se jej podrobně porovnat s naším volebním zákonem do Parlamentu a neshledal bych zásadního problému, a ani v případě sankčního financování, které by mohlo zůstat ve stávající podobě, leč obsahovalo by tuto sankční doložku (§ nebo odstavec) a o tuto sumu by se stávající příspěvek stranám snížil.

Odůvodnění mého názoru, že podobná úprava nebude v rozporu s naším ústavním pořádkem jsem uvedl výše. Proto se tedy domnívám, že přijetí takové změny nebrání a nic a výsledek by nás mohl mile překvapit.

Doufám, že naše politická reprezentace najde po volbách dosti síly, aby se podobnou normou začala vážně zabývat a v nejlepším případě se také podařilo její přijetí.