Autor:

JUDr. Jan Havlíček, advokát

www.janhavlicek.com

info(zavináč/at)janhavlicek.com

Vybrané meze volby práva v mezinárodní obchodní arbitráži

Mezinárodní právo soukromé zná institut volby práva pro smluvní závazkové vztahy.

Autor: Jan Havlíček     Rubrika: Právo - Mezinárodní právo soukromé    

uveřjněno na www.pravnik.cz

Mezinárodní právo soukromé zná institut volby práva pro smluvní závazkové vztahy[1]. Vztahy mezinárodních obchodníků jsou vztahy specifickými a v mnoha ohledech je nutno k nim přistupovat odlišně v porovnání s vnitrostátními obchody. Musíme si uvědomit, že mezinárodní obchodní transakce se de facto odehrávají často v prostředí podléhajícím několika právním řádům různých států[2]. Mezinárodní právo soukromé rozeznává instrumenty, kterými kolizi několika různých státních práv řeší, a sice:

a) normy přímé,

b) normy kolizní,

c) volba práva.

Rozhodné právo aplikované před mezinárodními rozhodci je velmi důležité, a je nutné věnovat jeho určení značnou pozornost. Teorií jsou rozlišovány dva různé přístupy k možnostem určení práva rozhodného; jedná se o přístup teritoriální, který v zájmu zajištění vyšší právní jistoty stran v řízení „důsledně sleduje normy platné na území státu, kde je o věci rozhodováno“[3], a přístup smluvní, pro který je typická vyšší míra svobody určení rozhodného práva, a to jak stranám ve sporu, tak i rozhodcům[4], což představuje pro řízení před obecnými soudy omezení zásady legis fori a pro řízení před rozhodci omezení zásady legis arbitri .

Volba práva, jako projev smluvní svobody, je upravena v § 9 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním [5] a čl. 3 Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy[6], dále také čl. VII odst. 1 Evropské úmluvy o obchodní arbitráži[7], v neposlední řadě pak, hovoříme-li o rozhodčím řízení, § 37 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů[8] . Volba práva nabízí  několik základních možností:

a) smluvní strany si mohou zvolit jeden „státní“ právní řád, tedy právo jednoho státu; 

b) existuje také možnost volby více národních právních řádů;

c) poslední alternativou může být také volba nestátních právních prostředků.

Ujednání o volbě práva, stejně jako v případě prorogace rozhodčího řízení, se řídí tzv. doktrínou separace, což znamená, že pokud je sama smlouva neplatná, pak volba práva je na této hlavní smlouvě nezávislou[9]. Vzhledem k výše pospanému přístupu  však nelze absolutně oddělit volbu práva od národních práv, protože jenom ty mohou přístupem projevujícím se v právní úpravě umožnit aplikaci takové volby na závazky ze smluv. Jednou z mezí volby rozhodného práva tak zůstává právo místa konání arbitráže, projevující v určité míře aplikace lex arbitri.

Problematickou volbou bychom také mohly nazvat volbu více právních řádů[10] pro jednu smlouvu bez konkretizace jednotlivých smluvních závazků, jimž bude smluvně zvoleno konkrétní  právo[11]. Profesor Kučera také se ve své práci důrazně ohrazuje proti abstraktní volbě několika právních řádů, což vede k vysoké míře právní nejistoty ve vztahu a řešení takového sporu se jeví jako velmi složité, neboť zjistit úmysl stran je velmi komplikované, často nemožné.

Negativní volba práva jak ji popisuje profesorka Rozehnalová[12] se jeví opět jako velice problematická. Bude však záležet na konkrétním případu, neboť si lze představit smlouvu, navíc v kombinaci s velmi kvalitně zpracovaným procesním postupem rozhodčího řízení, která bude svojí konkrétně specifikovat otázky, jenž by se mohly stát předmětem sporu, a  dostačovat tak řádnému rozhodnutí sporu (tzv. self contained /regulated/ contract). Musíme však vzít v úvahu meze obligačního statutu, jako například způsobilost k právním úkonům apod., kde budeme moci jen velmi stěží akceptovat negování jakéhokoli právního řádu, který by je stanovil. Shrneme-li negativní volbu práva, pak bychom mohli říci, že je možná, nikoli však absolutně.

Literatura také někdy hovoří o „contract sans loi“, což bychom mohli nazvat „smlouvami bez práva“. Peter Nyght[13] však připomíná, že francouzské „bez práva“ nemůže být považováno za „bez jakéhokoli práva“, ale bezesporu se kontrakt řídí závaznými pravidly, přičemž těmto smlouvám věnuje celou kapitolu, kde se také zamýšlí nad mírou podpory od státního práva (národních právních řádů), kterou ať již přímo, či nepřímo každý smluvní vztah vyžaduje[14]. Nelze stanovit přesnou linii mezi přípustností stran denacionalizovat svoje závazky a mezi právními řády jednotlivých států. Jak již bylo řečeno výše – musíme vycházet ze dvou neoddělitelných principů, a sice smluvní svobody a dodržení určitého právního rámce smlouvy, ať již je dán obecnými obrysy, stanovujícími základní požadavky na poctivý obchodní styk, ochranu dobré víry, způsobilost k právům, právním úkonům apod. Budeme-li náležet mezi příznivce smluvní doktríny rozhodného práva, dokážeme si představit situaci, kdy „právní mezery“ při řešení sporů z  contracts sans loi dokáží vyplnit zkušení mezinárodní rozhodci. Dojdeme však zřejmě k napojení na národní právní řád určený podle kolizních norem, alespoň v určitých otázkách tomu tak bezpochyby bude, jindy rozhodci budou aplikovat jiné nestátní prostředky[15], aniž bude nutné využití jakéhokoli státního práva.

Lex mercatoria neboli transnacionální právo mezinárodních obchodníků je další oblastí, kterou bychom měli uvést jako mezní pro volbu rozhodného práva. Přístupy k lex mercatoria se velice různí, nicméně ať již jsme příznivcem či odpůrcem této teorie, vždy musíme připustit existenci všech zdrojů lex mercatoria[16]. Otázkou tedy zůstává možnost jejich aplikace v případě volby a to jak jednotlivě nebo jako součást lex mercatoria. Nevýhodou volby lex mercatoria je jeho abstraktnost a různorodost pojetí jeho součástí - „Lex mercatoria seems to mean different things to different people“[17]. Problémem tedy není aplikace jednotlivých součástí neboli zdrojů lex mercatoria, naopak některé jsou používány obchodní praxí a rozhodci přijímány zcela běžně, například jmenujme doložky INCOTEMRS nebo obchodní zvyklosti – tyto jsou závazné také dle § 264 a dle odstavce druhého mají dokonce přednost před dispozitivními ustanoveními obchodního zákoníku[18]. Potíže s předvídatelností a právní jistotou může znamenat volba lex mercatoria jako celku bez bližší konkretizace, která se nám jeví jako pro kontraktaci krkolomná a nepraktická.

Vztahy mezi obchodníky se řídí tzv. zásadou profesionality, která předpokládá, že pokud podnikáme – obchodujeme, pak disponujeme potřebnými vědomostmi, znalostmi nebo alespoň prostředky k tomu, abychom si zaplatili kvalifikovanou radu před uzavřením kontraktu. Spotřebitel však nemá takové prostředky a zákonodárce nepočítá s nutností právního vzdělání u každého, kdo něco kupuje. Reálnou nerovnováhu je nutno řešit, čemuž se nevěnuje pouze jednotlivý národní zákonodárce, ale také Evropské společenství, které přijalo mj.  směrnici č. 93/13/ES ze dne 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, která se projevila na nové úpravě paragrafů 52 a následujících občanského zákoníku[19] v platném znění. Cílem směrnice je zachovat za všech podmínek ochranu pro spotřebitele, aby byla zachována rovnováha mezi profesionálním obchodníkem a mnohdy neznalým kupujícím. Důvodová správa ke směrnici výslovně uvádí, že možná denacionalizace smlouvy[20] je nežádoucí a neměla by zbavit spotřebitele ochrany, která je zajištěna vnitrostátním právem (členského státu EU) nebo právem komunitárním.

Mezi nepřiměřenými podmínkami podle čl. 3 odst. 3, respektive přílohy bod č. 1 písmeno q) je uvedeno, že podřízení řešení sporu výhradně rozhodčímu řízení není žádoucí, avšak pouze za podmínky, kdy by rozhodci neaplikovali ochranné spotřebitelské právo minimálně unijní úrovně. Případem řešení sporu mezi spotřebitelem a obchodníkem se také věnoval Evropský soudní dvůr v případu Elisa María Mostaza Claro proti Centro Móvil Milenium SL[21], přičemž se vyjádřil k povinnosti obecných soudů k přezkumu rozhodčí smlouvy, je-li podána žaloba zrušení rozhodčího nálezu. Obecný soud ex lege zkoumá, zda rozhodčí smlouva obsahuje zneužívající ustanovení ve smyslu směrnice č. 93/13/ES a zruší rozhodčí nález, pokud smlouva taková ustanovení obsahuje.

Závěrem nutno říci, že článek si nekladl ani v nejmenším ambici popsat a upozornit na všechna úskalí volby práva v rámci mezinárodní obchodní arbitráže. Prostřednictvím výše uvedených postřehů lze získat informace o vybraných nástrahách, které jsou spojeny s praktickým využitím institutu volby práva.

Zvolení závazných prostředků, kterými se bude kontrakt řídit, a které budou aplikovány v případě řešení možných sporů je právem svobodných smluvních stran. Normativní právo musí respektovat specifika obchodu a nejen mezinárodního, protože právě vysoká dynamika obchodování dává šanci vysokých příjmů, snad i jedinou šanci na přežití podnikatele, a jednotliví obchodníci jsou nuceni praxí velmi rychle reagovat na vzniklou situaci. Právu se ne vždy daří včas odrážet realitu, praxi, a také proto existují nestátní prostředky, kterými se závazky ze smluv mohou řídit, alespoň na úrovni specifického právního rámce.

 Jan Havlíček

www.medarb.cz

www.hajan.estranky.cz